KOMENTÁŘ: Dřív za všechno mohl Václav Klaus, nyní Michal David

  • 96
Za blahých starých časů, kterých jsme si dost nevážili, jsme to měli pohádkově snadné: za všechno na světě mohl pouze a právě Václav Klaus.

Po jeho odchodu ze světel ramp vznikla prázdnota, kterou ani Miloš Zeman nestačí zaplnit. A tak se střídá, zejména na domácí kulturní scéně, série krátkodechých umrněných démonů, kteří nesou vinu alespoň za výsek zatuchlého českého pekla. Dejme tomu Daniel Landa za ostražitost vůči uprchlíkům, Filip Renč za nekorektně malou porci válečných hrůz v romanci Lída Baarová a nejnověji Michal David za hluboce pokleslý film Decibely lásky.

Decibely lásky

Jenže i Michal David, ať už má na triku jakékoli hříchy, se stal předmětem typicky českého nálepkování. Stačí totiž jeho jméno a ví se předem, že přijde jeho průšvih, nevkus, šmíra, pohroma. Přesto, že Decibely lásky nejsou filmem Michala Davida.

Ano, výsledek nestojí za fajfku tabáku. Ano, je k pláči nebo k smíchu – to podle nátury, cynik se v kině alespoň zasměje.

Ale Michal David Decibely lásky nenatočil. Vložil do nich své peníze a své písničky, což je vlastně jediná, jakkoli sporná hodnota, kterou snímek má. Ke svému jménu přidal svou důvěru; tak za tohle všechno Michal David vážně může.

Nicméně za podobu filmu odpovídá režisér a scenárista v jedné osobě Miloslav Halík. Pochopitelně opřít se do opožděného debutanta s neznámým jménem není zdaleka tak efektní jako postavit na pranýř zpěváka, který se stal symbolem diskotékového popu.

Po pravdě však ani Davidova démonizace by nestála za námahu, kdyby se do případu nezapletl příslovečný „náš lid“. Nejenže si Davidovy halekačky po několik generací pozpěvuje, nejenže se k tomu drze přiznává, ale ještě se bez ohledu na všeobecné varování vydává do kin!

Za první víkend vidělo Decibely lásky podle Unie filmových distributorů přes 54 tisíc lidí, se započtením menších sálů skoro 60 tisíc lidí. To není zase tak málo, když se vezme v úvahu, že museli investovat cestu, čas a peníze; celkem skoro osm milionů korun za čtyři dny.

A co hůř, „náš lid“ upravuje původní procenta neboli hodnotící známky snímku, které se po premiéře pohybovaly kolem nuly. Jakmile totiž labužníky stříbrného plátna vystřídali běžní smrtelníci, na jednom filmovém serveru povyrostla známka Decibelů lásky ze šesti na dvanáct procent, na druhém dokonce na 28 procent.

Že by nakonec z vysmívaného propadáku vyrostl lidový hit století?

Ani omylem. Decibely lásky pouze ukazují, jak se chovají hodnotící křivky. V první vlně se hrnou cinefilové, kteří milují extrémy, život, nebo smrt: Avatar za sto, Decibely lásky za nula procent. Postupně dorazí „náš lid“ s méně vyhraněným vkusem, takže krajnosti se postupně posouvají v obou směrech k průměru.

To jenom na vysvětlenou, proč se stále vyplatí číst i písmena, nejen známky recenzí, ať si člověk kupuje lístek do kina, dovolenou v hotelu, nebo nový mobil.

Proč i vyložené omyly, neboť ničím jiným Decibely lásky nejsou, připisovat na vrub pouze jejich skutečným autorům.

A proč je podjatost krátkozraká. I král vypravěčů Steven Spielberg se jednou krutě spálil s komedií 1941, naopak autorka Padesáti odstínů šedi třeba příště vydá oslnivý román, který ji katapultuje na Nobelovu cenu, a kdo ví, možná i Michal David jednou napíše hrdinskou operu pro jeviště Covent Garden.

Za tu nechť je pak vyzdvihován nebo vláčen, ale za všechnu ostatní bolest opravdu nemůže ani on.

To by ostatně Václav Klaus nedovolil.