Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

PROFIL: Ziggy Stardust se definitivně vrátil na Mars

  12:16aktualizováno  12:16
Pětadvacáté album Davida Bowieho Blackstar, které vyšlo v pátek v den zpěvákových 69. narozenin, dostalo po třech dnech najednou úplně nový rozměr. Z nahrávky, která slibovala v jeho tvorbě nový směr, se stala nahrávka finální. Epitaf.

David Bowie ve videoklipu Blackstar | foto: Columbia

Obálka alba Blackstar

Obálka alba Blackstar

Hudební kritici, a možná ještě spíš různí esoteričtí vykladači, se teď asi budou předhánět ve spekulacích, co vlastně Bowie albem Blackstar (recenzi čtěte zde) říkal na odchodnou světu. Co na něm prozrazoval fanouškům o svém zdravotním stavu a duševním rozpoložení. A jak se díval na budoucnost - nejen hudební, ale, coby po všech stránkách vlivná kulturní persona, jaksi všelidskou.

Je pravda, že temnota a dokonce až jakási bezvýchodnost alba Blackstar nám zpětně napovídá, že vznikalo v období těžké nemoci a možná s vizí blížící se smrti. A i oba videoklipy se najednou zdají jasnější. V Lazarus leží protagonista na nemocniční posteli. A v Blackstar figurují tři ukřižovaní a mrtvý kosmonaut. Celé se to zdálo hodně provokativní. Až do chvíle, kdy světem projela zpráva o Bowieho úmrtí.

Sci-fi v popu

David Bowie

David Bowie

O nedobrém zdravotním stavu Davida Bowieho se vědělo dlouhá léta. Jeho čeští fanoušci ostatně byli u toho, když v roce 2004 v rámci turné k albu Reality musel předčasně ukončit koncert v pražské T-Mobile Areně (více zde). Z potíží se vyklubal infarkt a zpěvák musel být akutně operován. Po rekonvalescenci se na veřejnosti objevoval sporadicky a návštěvníci benefice pro organizaci Keep a Child Alive pro lidi postižení HIV v roce 2006 v New Yorku byli poslední, kdo viděl Davida Bowieho na pódiu.

Tomu všemu ovšem předcházelo bezmála čtyřicet let perné muzikantské práce, která šla s dobou a často ji i o spoustu kroků předbíhala. Pro Bowieho se vžil přídomek „hudební chameleon“, který se sice stal nadužívaným klišé, nicméně přesně vystihoval podstatu jeho tvorby. Jen s malou nadsázkou můžeme říci, že žádné z jeho alb nezní stejně jako to předchozí či následující.

David Bowie

David Bowie

Milovník klasického rock’n’rollu, elektrického blues, ale zároveň začínající jazzový saxofonista, který se narodil 8. ledna 1947 v londýnské čtvrti Brixton pod jménem David Robert Jones, začal muzikantskou kariéru už v první polovině 60. let. To podstatné se ale začalo dít až v jejich závěru. Debutoval vlastně na dva pokusy. Nejprve neúspěšným eponymním albem (1967), o rok později deskou Space Oddity, která je obecně považována za skutečný začátek jeho dráhy.

Bowie se zhlédl hned v několika směrech. V tehdy moderní psychedelii (byl fanouškem Syda Barretta z Pink Floyd), ve folkrocku (obdivoval Boba Dylana), zajímal jej ale i svět východní mystiky, sci-fi (odtud jeho záliba v mimozemských stylizacích) i drogový polosvět. Zároveň, a to je velmi důležité, nepochybně toužil být popovou hvězdou. Album produkoval Tony Visconti: muž, se kterým Bowie s přestávkami pracoval až do posledního alba Blackstar.

Obal alba The Man Who Sold the World

Obal alba The Man Who Sold the World

O rok později vyšlo první opravdu slavné a rockovější Bowieho album The Man Who Sold the World, které následovala jeho slavná série prvního období kariéry. Za zvláštní připomenutí stojí album, či spíše multiumělecký projekt The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972), ve kterém Bowie na sebe vzal identitu podivné androgynní bytosti Ziggyho Stardusta.

Konceptuální dílo, kterému se dostalo i podoby koncertního filmu v režii slavného D. A. Pennebakera, se stalo nejznámějším - a historicky nejtrvalejším - projektem celého nového stylu, zvaného glam rock. Klíčovým okamžikem je závěrečný okamžik, kdy v písni Rock’n’roll Suicide protagonista na pódiu umírá - motiv, který využil režisér Todd Haynes v roce 1998 ve filmu Sametová extáze (Velvet Goldmine), inspirovaném právě životem Davida Bowieho.

Temnota i tanec

Ve druhé polovině 70. let David Bowie přesídlil do Západního Berlína, který v té době skýtal útočiště mnoha umělecky činným světoběžníkům a nabízel zcela specifickou atmosféru, která se do tam vznikajících děl promítala. Ostatně i sama domácí berlínská hudební scéna tehdy vydávala velmi zajímavé plody.

Obal alba „Heroes“

Obal alba „Heroes“

Právě pod vlivem tzv. německého krautrocku natočil David Bowie dvě další významná alba Low a „Heroes“, obě vyšla v roce 1977. Takzvanou „berlínskou trilogii“ pak uzavřela deska Lodger o dva roky později. Bowieho sound se ztemnil, přes veškerou avantgardnost v rámci popu se stal svým způsobem přímočařejším. Do studia Bowie přizval řadu známých progresivních hudebníků, např. klávesistu Briana Ena nebo kytaristy Roberta Frippa a Adriana Belewa.

David Bowie jako objevitel a zachránce

Budiž řečeno, že David Bowie měl skoro vždy velmi dobrý čich na neokoukané, ale kvalitní spolupracovníky. Ať už v rané fázi, když si vybral k ruce vynikajcího kytaristu Micka Ronsona, nebo ve svém "disco-období", kdy k nahrávání alba Let's Dance pozval famózního bluesového(!) kytaristu Stevieho Raye Vaughana. Minimálně dvakrát také ze šlamastyky vytáhl dva své generační druhy, v té době už známé hvězdy, a to jako producent. Když totiž v roce 1972 doslova vykopal ze zdrogovaného Lou Reeda album Transformer, které je jednou z největších ozdob jeho diskografie, a když roku 1976 v Berlíně více než ohlídal podobně zdevastovaného Iggyho Popa a vyprodukoval mu skvělé album The Idiot.

Obal alba Let’s Dance

Obal alba Let’s Dance

Další etapou své tvorby s hlavním „zásekem“ v podobě komerčně mimořádně úspěšného alba Let’s Dance (mimochodem jediného, které bylo, samozřejmě se zpožděním, oficiálně k mání na trhu v tehdejším totalitním Československu), se v roce 1983 David Bowie obrátil k publiku, které od hudby vyžaduje taneční rytmy. Přestože tato éra ve své době pro řadu skalních fanoušků byla příklonem ke komerčnosti zklamáním, z dnešního pohledu do zpěvákovy kariéry dokonale zapadá a i po letech si drží svoji jasnou kvalitu.

Obal alba Earthling

Obal alba Earthling

Na přelomu 80. a 90. let založil Bowie kapelu Tin Machine, se kterou vydal dvě alba, ukázalo se však, že jde víceméně o slepou cestu. Zajímavé věci se začaly zase dít v 90. letech. Zejména pak v jejich druhé polovině, kdy Bowie vydal další ze svých přelomových a velmi úspěšných alb Earthling (1997), na kterém svoje popové „písničkářství“ prohnal tvrdým elektronickým zvukem. „Mejdan Bowieho s The Prodigy“, říkali tehdy o albu kritici.

Na samém konci 90. a během „nultých“ let se David Bowie vrátil víceméně ke stylům, které už měl z předchozích dekád prozkoumané, jen tu přitvrdil, tu přitemnil, tu projasnil atmosféru. A pak, po albu Reality (2003), přišla dlouhá desetiletá pauza.

Obal alba The Next Day

Obal alba The Next Day

Album The Next Day pak přišlo v roce 2013 jako blesk z čistého nebe. Už málokdo očekával, že se David Bowie ještě vzchopí k nějaké činnosti a přípravy i samotné natáčení probíhaly v naprostém utajení. Obálkou se ve variaci zpěvák vrátil k berlínskému albu „Heroes“, stylově nenatočil nic více a nic méně než „klasického Bowieho“. Až teď, v pátek 8. ledna, přišla ta skutečná pecka v podobě Blackstar. Bohužel už nebude mít následovníka. Stejně jako sám David Bowie.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.