I když se vlastním jménem jmenuje Pierre-François Beauchard (1959), v mládí se stal kreslířem Davidem B. Možná to vyjadřuje biblický boj slabého Davida s obrem Goliášem. Když nešlo nad bratrovou nemocí zvítězit v životě, pokusil se o to David B. knihami, sny, dětskými prožitky. Šestidílná Padoucnice, na které pracoval osm let a jejíž závěrečný díl právě vyšel česky, je považována za jednu z nejvýraznějších sérií posledního desetiletí.
Z historických postav jste měl v dětství nejraději Čingischána. Platí to i nadále?
Patří mezi osobnosti, které mě zajímají. Není to otázka obliby, ale toho, jaký pro vás mají význam. Když jsem byl malý, nemoc zastihla mého bratra velmi náhle. Rodiče ani lékaři nebyli schopni vysvětlit, proč se to stalo, a příčinu neznají dodnes. Hledal jsem řešení, jak si to dítě může vysvětlit, a objevil Čingischánův příběh. Brutalita Čingischánových nájezdů mi připomínala brutalitu, s jakou nemoc ovládla bratra. Skrze válku jsem se snažil pochopit tu nemoc.
K svému bratru jste byl tvrdý, provokoval jste ho. Byl to způsob, jak ho vyburcovat, aby to nevzdával?
V určitém okamžiku jsem začal cítit, že se nemoci podvoluje. Byl apatický a já ho chtěl donutit, aby reagoval. Tak jsem ho chvílemi i bil, pral se s ním. Lékařské výsledky nepřinášely nic nového, což mě štvalo: chtěl jsem, aby se něco změnilo.
Kde leží vrchol Padoucnice, kterou ztvárňujete jako vysokou horu?
Ve francouzštině je haut mal středověký název pro epilepsii, byla vnímána jako nemoc, která přichází od Boha. Haut znamená vrchol hory. Použil jsem tedy jakousi slovní hříčku, abych naznačil těžký výstup. Nejde o vrchol, ale o ustavičné zhoršování. Můj bratr trpí velice těžkou formou epilepsie, několikrát ošklivě spadl na hlavu - nemohli jsme u něj být vždy, abychom ho ochránili. Navíc bere silné uklidňující prášky, a bere jich hodně. Pády a prášky ho vlastně pohltily. Má obrovské potíže
při mluvení a pohybování, většinu času prospí. Nevím, jestli tím vrcholem bude smrt, nebo jestli jsme ten vrchol už přešli.
Četl Padoucnici?
Knihy si spíše prohlížel, není ve stavu, aby mohl číst. Přitom se mne ptal: Jak je možné, že si všechno tak vybavuješ? Uvědomil jsem si, že nemoc a prášky mu vymazaly veškeré vzpomínky. Žije ze dne na den a už vůbec necítí, že předtím žil.
Zlobí se na vás ještě rodiče? V jednom z dílů popisujete, že se naštvali za historku o opilé babičce, kterou jste v Padoucnici popsal.
Příběh s babičkou byl pro matku spíš záminkou. Když jsem ji požádal, aby vyprávěla o babičce, tu historku zmínila jako první: že ji často viděla opilou. Ale pak mi zakázala o tom hovořit. Zajímavé bylo, že řekla: Je to můj příběh, ne tvůj. Stejně jako bratr se podivovala nad tím, jak si toho můžu tolik pamatovat. Uvědomila si, jak intenzivně jsem v dětství věci prožíval, a zpětně ji to vylekalo. Možná proto jednala agresivně, ale myslím, že to byla obranná reakce. Mé kresby jí přišly příliš tvrdé - příběh by podle ní vyzněl jinak, kdybych ho jen psal. Mrzí mě, že ji trápím obrázky, ale zas to ukazuje, že jsem dosáhl toho, co jsem chtěl: že jsem se kresbou dotkl něčeho skutečně citlivého, hlubokého. A teď už se nezlobí.
A sám jste nepochyboval? Vydáváte se přece ze svých emocí, strachů, negativních myšlenek - že jste svého bratra chtěl i zabít...
Váhal jsem, ale nikoliv nad vyprávěním příběhu, nýbrž nad způsobem, jak ho ztvárnit. Okamžiky, kdy jsem chtěl bratra zabít, přicházely: byly to nesnesitelné chvíle. Ale když se rozhodnete vyprávět příběh, měl byste říci vše - i to špatné.
Proč jsou pro vás tak důležité sny?
Nesmírně se mi líbí, že i když spím, odvíjejí se v mé hlavě příběhy - někdy svou strukturou tak dokonalé, že bych nevymyslel lepší, ani kdybych byl vzhůru. V Padoucnici jsem zachytil své nejdůležitější sny, sny o bratrovi a nakonec ty, v nichž vystupují všechny rodinné postavy. Sny pro mě představují jiný způsob vyprávění. Vyprávěl jsem příběhy jako malý a vyprávím je celý život.
Stále se přátelíte s nočními přízraky?
Je to spíše otázka mého dospívání. Nešlo o opravdové přízraky, ale moje vymyšlené postavy. Vyrůstali jsme na venkově, kde jsem byl často sám. Měl jsem kamarády ve škole, ale potřeboval jsem je mít doma, takže přízraky zaplňovaly jejich místo. Ale stále je mám.
A máte je pořád víc rád než lidi?
Ne ne, já mám lidi rád. Mám své přátele, ale i své přízraky.
Odkazovala jsem na jednu pasáž z Padoucnice, kde se lidé vysmívali nejen bratrovi, ale i vám...
S bratrem jsme hodně cestovali, někdy ho záchvat přepadl na ulici. Reakce ostatních byla agresivní, proto se rodina snažila bratra chránit - a jednou z cest bylo uzavřít se před světem, který nás nepřijímal. Zřejmě proto se rodiče utíkali k nejrůznějším metodám, zkoušeli makrobiotiku, spiritismus, magnetismus - chtěli bratra vyléčit, ale také mu najít vesmír, kde by byl přijímán. Přízraky byly můj způsob, jak jsem se v dospívání se situací vyrovnával. Zúčastnil jsem se pořadu o epilepsii, kde lékař prohlásil velmi pravdivou větu: Ta nemoc vzbuzuje ve společnosti strach. Když vidíte člověka, který na ulici zničehonic spadne, vyděsí vás to. Někteří lidé ho chtěli zavřít, jedno, zda do blázince, nebo do vězení. Hlavně už ho nikdy nevidět. Vysvětlovali jsme lidem, že je nemocný, že potřebuje léky, ale oni si hledali svá vysvětlení.
Vaše série začíná takřka cele žlutou obálkou a končí skoro černou. Není tam žádná naděje?
Chtěl jsem změnou barev ukázat těžký postup nemoci. Jsou lidé, kteří s epilepsií vedou poměrně normální život, mají rodinu, jeden záchvat za rok. Bratr měl tři záchvaty denně, což nedává moc naděje. Na obálce je bílá, žlutá, černá, které se vyvíjejí. Samozřejmě, vítězí černá, ale na druhou stranu pořád jsme tady, žijeme, něco vzniká.
Takže vám práce na komiksu pomáhala i psychicky?
Zpočátku jsem neměl představu, kam to povede. A najednou jsem si uvědomil, že ty obrázky mi přinášejí úlevu, umožňují cítit určitý odstup od toho, co vyprávím, pochopit, že mám svoji budoucnost.
Necítíte prázdno, když jste Padoucnici dokončil?
Prázdno ne, spíš chuť pokračovat. Mám rozpracovaný příběh Babylon o 60. a 70. létech, která jsem prožil s rodiči. Dotýkám se důležitých událostí v dějinách, kultuře, filmu, obrazu, politice a vlastně tím příběh nemoci rozšiřuji. Navenek zůstává stejný, já a můj bratr, ale nejde už o vzpomínky a prožitky z dětství - pokouším se o nynější pohled na minulost. Když si všechno připomenu, jsem smutný, ale také vidím vývoj od dítěte k dospělému. Mám pocit, že jsem na tom čím dál lépe, že se svět přede mnou otevírá a nabízí mi neomezené možnosti. Stárnu, to je jiná, ale nehořknu, nepřipadá mi, že bych spěl ke konci. Jedna známá se podivovala, že vůbec nemluvím o smrti. A je to pravda - je v mých knihách, ale nemám z ní strach.
