Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dan Brown exkluzivně v češtině pro iDNES.cz: Jak jsem začal psát

  13:37aktualizováno  13:37
V následujícím textu Dana Browna, který MF DNES a iDNES.cz uvádí v češtině exkluzivně vůbec poprvé, slavný americký autor vypráví, proč ho náboženství a matematika přivedly k psaní.

Spisovatel Dan Brown si prohlédl také katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. A nechal se zavést i do podzemí, místa, kde se v jeho knihách zpravidla odehrávají nejdramatičtější zápletky. | foto: Argo

Fotogalerie

Když mi bylo pět, maminka mi pomohla napsat a vydat moji první knížku. Já diktoval a ona zapisovala. Vyrobili jsme jeden výtisk (s kartonovou obálkou a vazbou na dvě dírky). Tento majstrštyk jsem nazval: Žirafa, prasátko a hořící kalhoty.
Byla to jenom taková dětská vyprávěnka o třech kamarádech, ale psaní mě chytlo. Na základce, na střední i na vysoké jsem psal v podstatě pořád. A dneska, po letech praxe díky troše štěstí jsem strašně vděčný osudu, že se můžu psaním živit.
Vás, mladé spisovatele a čtenáře, možná zajímá, jak se člověk od prvních psaných příběhů dopracuje k profesionální dráze.
Pokud jde o mně, na začátku stál jeden paradox, tedy jev velice matoucí a protichůdný, něco, co vlastně dodnes nechápu.
Ano, hádáte správně – moji rodiče.

Knihy od Browna

Knihy od Dana Browna koupíte na Knihy.iDNES.cz zde.

obálka inferno

Když jsem byla malý, maminka působila v našem kostele jako varhanice a sbormistryně, a to znamenalo, že nedělní bohoslužbě se nedalo uniknout. Mně to ale nevadilo. V kostele se mi líbila hudba, měl jsem rád lidi, co tam chodili, ovšem nejlepší mi připadaly koblihy zadarmo.
Ty hodiny v chrámu Páně na mě působily velice silně. Jak by taky ne? Kostel má velkou sílu: hřmí tam varhany, znějí vášnivá kázání, zvoní zvony, k tomu magie vánočních her při svíčkách...

V létě jsme s rodiči jezdívali do srubu k poklidnému jezeru v horách White Mountains. Maminka přišla na výborný nápad: než chodit do místního kostela, uděláme si svoje vlastní rodinné bohoslužby a místo svatostánku nám poslouží „dům Boží“ – krásná horská scenérie. 

A tak jsem každou neděli ráno s rodiči, sestrou a maličkým bratrem nasedli do dvou kánoí, dopluli na tiché místo uprostřed jezera a tam jsme loďky přivázali k sobě. Společně jsme se houpali na vlnách, četli jsme si z Písma, zpívali ža

Nutno říct, že to byl hezký nápad.lmy a děkovali Bohu za dary, které nám sesílá.

Bloger roku 2014

Problém byl v tom, že mně bylo deset a tyhle rodinné bohoslužby byly neskutečná nuda. Nebyly tu varhany, nebyl tu sbor a hlavně tu nebyly koblihy.
Takže jsem se jednou v neděli k ránu v hrůze z nadcházejících událostí v posteli usilovně modlil, aby mi Bůh naznačil, jak tyhle nesnesitelné vodní mše nějak oživit. A Bůh ke mně promluvil.
“Vezmi si s sebou prut,“ řekl mi.
Mně to připadalo naprosto logické, jenže maminka měla pocit, že rybařit při bohoslužbě je „neuctivé k Bohu“. Já bystře argumentoval, že kdyby Bůh nechtěl, abych chytal ryby, neudělal by ryby tak dobré.
Prohrál jsem.

Nakonec maminka náš hovor ukončila konstatováním, že v neděli se zkrátka ryby chytat nebudou, protože neděle je den odpočinku. Poslední slovo jsem ale měl já, protože jsem s odvoláním na pravidlo „dne odpočinku“ odmítl cestou domů pádlovat.
Tímto jsem vám aspoň trochu nastínil, jak se žilo s mou nábožensky založenu maminkou.

Duchovní vliv na mě ale neměla jen maminka. Vyrůstal jsem i vedle tatínka, který se své víry a svých zájmů držel se stejným nadšením, byly však o něco vědečtější povahy. Můj otec, profesor matematiky a autor matematických učebnic, rovněž uctíval krásu a majestát světa kolem sebe, jen se na ně díval jinou optikou.
Když jsem byl v pubertě, bral mě v noci ven, koukali jsme se na nebe poseté miliardami hvězd a mluvili jsme o vesmíru, o prostoru a pojmu nekonečna. Shodli jsem se, že nekonečno je nepředstavitelné... ale jestli není vesmír nekonečný, tak jak tedy vypadá jeho konec? Je to vysoká cihlová zeď jen tak v prostoru? Je to cedule, která hlásá: Dál už nic není? (Jako kluk jsem kvůli těmhle představám probděl celé noci.)

Před každým zatměním Měsíce můj tatínek vytáhl fotbalový míč, tenisák a baterku a jako přípravu mi znázornil pohyby Slunce, Měsíce a zemského stínu.
A pak tu byla matematika. Matematika byla všude.
U večeře mu mrkev posloužila, aby nás poučil o řezech válce. Dozvěděli jsme se, že podle toho, jak mrkev rozřízneme, získáme průřez ve tvaru kruhu, elipsy, paraboly , nebo – když jste to s nožem uměli opravdu dobře – svatý grál mrkvokráječství, hyperbolu.

A kdykoliv jsme si objednali pizzu, tatínek nás samozřejmě k té velké placce svolal a poučil nás o obloukových stupních, průměrech a kruhových výsečích. Tatínek miloval matematiku tolik, že napsal přes deset učebnic, podle kterých se učí ve školách na celém světě. Koukněte se do té svojí: je celkem slušná šance, že ji napsal můj táta – Richard G. Brown.
Takže jak vidíte, vyrostl jsem v podivuhodném prostředí, kde jsem přičichl jak k náboženství, tak k vědě. A byl jsem v obou těch světech šťastný.
Tedy aspoň nějakou dobu…

Postupně jsem vyrostl až do vševědoucího věku třinácti let, kdy jsem si začal uvědomovat všechny rozpory v oněch dvou světonázorech. V Bibli se psalo, že Bůh stvořil den za sedm dní, ve škole nás ale učili o Velkém třesku. V Bibli se píše, že Adama, Evu a všechna zvířata stvořil Bůh, jenže já byl v bostonském Přírodovědném muzeu, prohlédl jsem si tam zkameněliny a dozvěděl jsem se, že všechno podléhá evoluci.
A tak jsem se jednou zeptal kněze, jak se s těmi nesrovnalostmi vyrovnat. „Co z toho je pravda?“
A tenhle konkrétní kněz mi odpověděl: „Hodní kluci se na takové věci neptají.“
Jau.
Hodní kluci se možná neptají; já se ptal.

Rodiče mě nabádali, ať se ptám a ptám a ptám. Tak jsem to dělal.
Takže na začátku mé spisovatelské dráhy stálo tohle prosté tázání. Příběhy jsem začal psát jako způsob, jak se vyrovnat s vlastní nejistotou a zvědavostí vztahující se na všechny oblasti života – na lidi, víru, vědu i na svět, který obýváme.
Radím vám všem, abyste se ptali: vaše otázky se nemusejí týkat zrovna vědy nebo náboženství, ptejte se zkrátka na cokoliv, nad čím vám zůstává rozum stát. Tak vypadá ideální čtenářská i spisovatelská zkušenost. Když usedám k psaní, neptám se: „Co budu říkat?“ nýbrž: „Na co se budu snažit přijít?“

Odpověď mě často překvapí.

Přeložila Michala Marková

Dan Brown

Jen málokterý spisovatel je v posledních letech celosvětově tak úspěšný jako Američan Dan Brown. Od vydání Šifry mistra Leonarda (známé také jako Da Vinciho kód) a jejího následného neméně úspěšného zfilmování s Tomem Hanksem v hlavní roli záhadologa Roberta Langdona jsou jeho knihy světovými bestsellery. Spisovateli se podařilo umně skloubit napětí, tajemno a spiklenecké teorie s více či méně známými historickými fakty a navodit tak pro čtenáře důvěryhodnou atmosféru. Nejinak je tomu i v jeho posledním románu Inferno, který nakladatelství Argo vydalo loni už ve druhém, tentokrát bohatě ilustrovaném vydání, v němž fotografie míst, v nichž se román odehrává, tedy zejména Florencie, dokonale vtahují do děje (ukázky ilustračních snímků najdete ve fotogalerii). Americký spisovatel Dan Brown je autorem šesti románů – Digitální pevnost, Pavučina lží, Andělé a démoni a Šifra mistra Leonarda, Ztracený symbol a Inferno. Po celém světě prodal víc než 200 milionů výtisků svých knih, byly přeloženy do dvaapadesáti jazyků.
ob

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.