Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dan Brown exkluzivně v češtině pro iDNES.cz: Jak jsem začal psát

  13:37aktualizováno  13:37
V následujícím textu Dana Browna, který MF DNES a iDNES.cz uvádí v češtině exkluzivně vůbec poprvé, slavný americký autor vypráví, proč ho náboženství a matematika přivedly k psaní.

Spisovatel Dan Brown si prohlédl také katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. A nechal se zavést i do podzemí, místa, kde se v jeho knihách zpravidla odehrávají nejdramatičtější zápletky. | foto: Argo

Fotogalerie

Když mi bylo pět, maminka mi pomohla napsat a vydat moji první knížku. Já diktoval a ona zapisovala. Vyrobili jsme jeden výtisk (s kartonovou obálkou a vazbou na dvě dírky). Tento majstrštyk jsem nazval: Žirafa, prasátko a hořící kalhoty.
Byla to jenom taková dětská vyprávěnka o třech kamarádech, ale psaní mě chytlo. Na základce, na střední i na vysoké jsem psal v podstatě pořád. A dneska, po letech praxe díky troše štěstí jsem strašně vděčný osudu, že se můžu psaním živit.
Vás, mladé spisovatele a čtenáře, možná zajímá, jak se člověk od prvních psaných příběhů dopracuje k profesionální dráze.
Pokud jde o mně, na začátku stál jeden paradox, tedy jev velice matoucí a protichůdný, něco, co vlastně dodnes nechápu.
Ano, hádáte správně – moji rodiče.

Knihy od Browna

Knihy od Dana Browna koupíte na Knihy.iDNES.cz zde.

obálka inferno

Když jsem byla malý, maminka působila v našem kostele jako varhanice a sbormistryně, a to znamenalo, že nedělní bohoslužbě se nedalo uniknout. Mně to ale nevadilo. V kostele se mi líbila hudba, měl jsem rád lidi, co tam chodili, ovšem nejlepší mi připadaly koblihy zadarmo.
Ty hodiny v chrámu Páně na mě působily velice silně. Jak by taky ne? Kostel má velkou sílu: hřmí tam varhany, znějí vášnivá kázání, zvoní zvony, k tomu magie vánočních her při svíčkách...

V létě jsme s rodiči jezdívali do srubu k poklidnému jezeru v horách White Mountains. Maminka přišla na výborný nápad: než chodit do místního kostela, uděláme si svoje vlastní rodinné bohoslužby a místo svatostánku nám poslouží „dům Boží“ – krásná horská scenérie. 

A tak jsem každou neděli ráno s rodiči, sestrou a maličkým bratrem nasedli do dvou kánoí, dopluli na tiché místo uprostřed jezera a tam jsme loďky přivázali k sobě. Společně jsme se houpali na vlnách, četli jsme si z Písma, zpívali ža

Nutno říct, že to byl hezký nápad.lmy a děkovali Bohu za dary, které nám sesílá.

Bloger roku 2014

Problém byl v tom, že mně bylo deset a tyhle rodinné bohoslužby byly neskutečná nuda. Nebyly tu varhany, nebyl tu sbor a hlavně tu nebyly koblihy.
Takže jsem se jednou v neděli k ránu v hrůze z nadcházejících událostí v posteli usilovně modlil, aby mi Bůh naznačil, jak tyhle nesnesitelné vodní mše nějak oživit. A Bůh ke mně promluvil.
“Vezmi si s sebou prut,“ řekl mi.
Mně to připadalo naprosto logické, jenže maminka měla pocit, že rybařit při bohoslužbě je „neuctivé k Bohu“. Já bystře argumentoval, že kdyby Bůh nechtěl, abych chytal ryby, neudělal by ryby tak dobré.
Prohrál jsem.

Nakonec maminka náš hovor ukončila konstatováním, že v neděli se zkrátka ryby chytat nebudou, protože neděle je den odpočinku. Poslední slovo jsem ale měl já, protože jsem s odvoláním na pravidlo „dne odpočinku“ odmítl cestou domů pádlovat.
Tímto jsem vám aspoň trochu nastínil, jak se žilo s mou nábožensky založenu maminkou.

Duchovní vliv na mě ale neměla jen maminka. Vyrůstal jsem i vedle tatínka, který se své víry a svých zájmů držel se stejným nadšením, byly však o něco vědečtější povahy. Můj otec, profesor matematiky a autor matematických učebnic, rovněž uctíval krásu a majestát světa kolem sebe, jen se na ně díval jinou optikou.
Když jsem byl v pubertě, bral mě v noci ven, koukali jsme se na nebe poseté miliardami hvězd a mluvili jsme o vesmíru, o prostoru a pojmu nekonečna. Shodli jsem se, že nekonečno je nepředstavitelné... ale jestli není vesmír nekonečný, tak jak tedy vypadá jeho konec? Je to vysoká cihlová zeď jen tak v prostoru? Je to cedule, která hlásá: Dál už nic není? (Jako kluk jsem kvůli těmhle představám probděl celé noci.)

Před každým zatměním Měsíce můj tatínek vytáhl fotbalový míč, tenisák a baterku a jako přípravu mi znázornil pohyby Slunce, Měsíce a zemského stínu.
A pak tu byla matematika. Matematika byla všude.
U večeře mu mrkev posloužila, aby nás poučil o řezech válce. Dozvěděli jsme se, že podle toho, jak mrkev rozřízneme, získáme průřez ve tvaru kruhu, elipsy, paraboly , nebo – když jste to s nožem uměli opravdu dobře – svatý grál mrkvokráječství, hyperbolu.

A kdykoliv jsme si objednali pizzu, tatínek nás samozřejmě k té velké placce svolal a poučil nás o obloukových stupních, průměrech a kruhových výsečích. Tatínek miloval matematiku tolik, že napsal přes deset učebnic, podle kterých se učí ve školách na celém světě. Koukněte se do té svojí: je celkem slušná šance, že ji napsal můj táta – Richard G. Brown.
Takže jak vidíte, vyrostl jsem v podivuhodném prostředí, kde jsem přičichl jak k náboženství, tak k vědě. A byl jsem v obou těch světech šťastný.
Tedy aspoň nějakou dobu…

Postupně jsem vyrostl až do vševědoucího věku třinácti let, kdy jsem si začal uvědomovat všechny rozpory v oněch dvou světonázorech. V Bibli se psalo, že Bůh stvořil den za sedm dní, ve škole nás ale učili o Velkém třesku. V Bibli se píše, že Adama, Evu a všechna zvířata stvořil Bůh, jenže já byl v bostonském Přírodovědném muzeu, prohlédl jsem si tam zkameněliny a dozvěděl jsem se, že všechno podléhá evoluci.
A tak jsem se jednou zeptal kněze, jak se s těmi nesrovnalostmi vyrovnat. „Co z toho je pravda?“
A tenhle konkrétní kněz mi odpověděl: „Hodní kluci se na takové věci neptají.“
Jau.
Hodní kluci se možná neptají; já se ptal.

Rodiče mě nabádali, ať se ptám a ptám a ptám. Tak jsem to dělal.
Takže na začátku mé spisovatelské dráhy stálo tohle prosté tázání. Příběhy jsem začal psát jako způsob, jak se vyrovnat s vlastní nejistotou a zvědavostí vztahující se na všechny oblasti života – na lidi, víru, vědu i na svět, který obýváme.
Radím vám všem, abyste se ptali: vaše otázky se nemusejí týkat zrovna vědy nebo náboženství, ptejte se zkrátka na cokoliv, nad čím vám zůstává rozum stát. Tak vypadá ideální čtenářská i spisovatelská zkušenost. Když usedám k psaní, neptám se: „Co budu říkat?“ nýbrž: „Na co se budu snažit přijít?“

Odpověď mě často překvapí.

Přeložila Michala Marková

Dan Brown

Jen málokterý spisovatel je v posledních letech celosvětově tak úspěšný jako Američan Dan Brown. Od vydání Šifry mistra Leonarda (známé také jako Da Vinciho kód) a jejího následného neméně úspěšného zfilmování s Tomem Hanksem v hlavní roli záhadologa Roberta Langdona jsou jeho knihy světovými bestsellery. Spisovateli se podařilo umně skloubit napětí, tajemno a spiklenecké teorie s více či méně známými historickými fakty a navodit tak pro čtenáře důvěryhodnou atmosféru. Nejinak je tomu i v jeho posledním románu Inferno, který nakladatelství Argo vydalo loni už ve druhém, tentokrát bohatě ilustrovaném vydání, v němž fotografie míst, v nichž se román odehrává, tedy zejména Florencie, dokonale vtahují do děje (ukázky ilustračních snímků najdete ve fotogalerii). Americký spisovatel Dan Brown je autorem šesti románů – Digitální pevnost, Pavučina lží, Andělé a démoni a Šifra mistra Leonarda, Ztracený symbol a Inferno. Po celém světě prodal víc než 200 milionů výtisků svých knih, byly přeloženy do dvaapadesáti jazyků.
ob

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatel Jostein Gaarder
RECENZE: Jak se seznamuje na pohřbech, prozrazuje Loutkář

Lidé mají různé záliby. Jeden hraje na kytaru, druhý rybaří. Ústřední hrdina románu norského spisovatele Josteina Gaardera Loutkář je však trochu jiný. Rád...  celý článek

Z filmu Sherlock Holmes: Hra stínů
RECENZE: Nepravý Sherlock Holmes je lepší než duo inspektorek

Pro povalování u vody i večerní chvilky klidu se nabízejí holmesovský pastiš, český thriller s výraznými psychologickými prvky i krimi ze Švédska se dvěma...  celý článek

Newyorský výtvarník Andy Warhol
Andy Warhol i Vladimir Putin. Colours of Ostrava čekají velké diskuze

Na festivalu Colours of Ostrava se nejen hraje, poslouchá, tančí a pije. Už podruhé se tam bude oficiálně v rámci mezinárodního fóra Meltingpot diskutovat a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.