Na domluvený rozhovor nejdřív čekám zbytečně. Ukáže se, že po pěti týdnech, kdy nad deskou seděl šestnáct hodin denně, se Dan Bárta už vážně potřebuje trochu vyspat. Zrušil ho, ale zpráva, kterou poslal ve tři ráno, se ke mně nedostala. "Přijď až zítra, poslechnem si desku a dáme si čaj a sušenky," omlouvá se tedy nejlepší tuzemský zpěvák horečně. A je slyšet, že toho má vážně dost.
Když druhý den lezu z metra a na displeji mi blikne zpráva: "pospěš si", už je mi jasné, že žádné sušenky nebudou. A místo idyly mě čeká pohled na to, jak se "běsný rychlík", jak Bárta sám nazývá svou kapelu Illustratosphere, řítí do konečné stanice takovou rychlostí, že nestačí padat šraňky.
"Našli jsme chybu ve zvuku, musíme hned do studia. Máš čas?" sype ze sebe Bárta, který už s trombonistou a pianistou Filipem Jelínkem netrpělivě čeká u auta. Než stačím odpovědět, už jedeme někam na kraj Prahy. "Stále to ještě nemáme v branke," vysvětluje Bárta, který má teď slovenský management a přepíná mezi jazyky, a do přehrávače vkládá ještě nehotovou Maratoniku. Chvíli soustředěně poslouchají nástup první písničky.
"Slyšíš?" houkne najednou Jelínek.
"No, to je fakt moc," odpoví mu zasmušile Bárta.
Nesměle se ptám, o co jde, protože mi na nahrávce nepřijde nic divného. "Přehnali jsme to s dynamikou," vysvětluje Bárta a já se tvářím, že té obsesi zvukovými detaily rozumím. Pochopil jsem, že míříme do studia za kytaristou Mirkem Chyškou, který se k Illustratospheře po letech jako muzikant vrátil, což se hodně podepsalo na proměně, kterou celá skupina prochází. "Dlouho jsme hráli a na nic jiného nebyl čas. Kapela se trochu šprajcla a najednou nám nevycházela tvorba. Hledali jsme cestu, jak z toho ven a moc se nám to nedařilo," vysvětluje Bárta, proč se jeho skupina proměnila a proč z ní prchli někteří muzikanti s odůvodněním, že chtějí být "celoživotně klidnější".
Dan Bárta s novou sestavou své kapely Illustratosphere
"V kapele našeho formátu to byl velký zásah, nejsme orchestr, ale skupina postavená na individualitách. Museli jsme všechno znovu zkoušet, připravit repertoár a nakonec začít skládat nové věci," připomíná Bárta.
Zatímco procházíme do studia starou halou pod velkou cedulí s červeným nápisem "Vývoj výrobků", Bárta vysvětluje, jak to s "vývojem" jeho nové desky bylo. Práce na ní začaly před půl rokem a naostro se nahrává poslední tři měsíce. Důležitou změnou pro vnitřní chod kapely je, že funguje ve dvou vlastních studiích: "Po deseti letech práce s Filipem Jelínkem jsme nainvestovali všechny peníze, co nám zbyly, do vlastního nahrávání. Chceme být do budoucna soběstační, schopní dělat pořád a minimalizovat náklady. A nemít nad sebou ten Damoklův meč, že nalijeme dvě stě tisíc do drahého studiového času, a pak nám to stejně nebude stačit." Kapele se podle Bárty otevřely nekonečné možnosti "všechno zlepšit nebo taky zmrvit".
Uvnitř ve studiu brzy pochopím, že deska už je vlastně hotová a nevyspalí muzikanti úpěnlivě řeší "jen" celkový zvuk a z nekonečného množství možností se snaží vybrat tu nejlepší. Zatímco Jelínek s Chyškou sledují, jak se zvuk vykresluje do bambulí na obrazovce, ptám se Dana Bárty, jestli není ta cesta absolutní soběstačnosti, kterou zvolil, přece jen chvílemi až moc náročná.
Nejenže je totiž pod deskou podepsaný autorsky a jako zpěvák, navíc si ji i sám vydává a stará se o takové detaily, jako je obal nebo tiskové balíčky pro novináře. "Čím víc si člověk věří v tom, že je schopen udělat věci sám a na koleni, tím víc se na tom zapejká. Je to farmařina. Prodat rajčata v sobotu na Jiřáku na trhu je jedna věc. Ale předtím musíš tu zahrádku okopávat a ještě k tomu důvěřovat sám sobě, že to nemusíš hnojit," mluví o svých pocitech Bárta a pak pokývne. "S produkcí jsme to, pravda, trochu přepískli. Ale to už patří k věci. Máme před šňůrou čtyřiceti koncertů a na všechno nám zbývají dny. To člověk holt protelefonuje čtyři hodiny a ještě u toho levačkou píše tiskové zprávy," popisuje zpěvák hektické období, které právě prožívá.
Když dojde k tomu, že za tři dny mají desku pokřtít v Bratislavě, a já se nechápavě ptám, jak to asi chtějí udělat, když na ní tady ještě pořád pracují, jenom odfrkne. "Asi pokřtíme jen ten hotový master. Prodávat se holt začne později. To jsme si dali vlastence, ale tak to chodí a občas se to stává," říká Bárta smířeně.
Sedíme zrovna na gauči před studiem, který toho do sebe už taky stihl nasát hodně, a mne znovu fascinuje, jak je vzhledem k tomu hektickému dění okolo hudba, která se zpoza dveří line, klidná a vnitřně vyrovnaná. Chci se dozvědět, zda se Dan Bárta nese dál na jazzové vlně experimentování, nebo se na desce Maratonika rozhodl vrátit blíž tradičnějším popovým strukturám a zvuku. A Bárta na to odpoví trochu otráveně: "Myslím, že jsem udělal strašnou chybu, když jsem před lety slovo jazz vůbec vypustil z pusy. Byl jsem fascinovaný prostorem, který ta muzika nabízí. Jenže teď se to se mnou veze pomalu jak členství v NSDAP. Většina lidí se té hudby bojí, protože si myslí, že to jsou nekonečná sóla na saxofon. Ale tak to není," říká o nových písničkách. Toho, aby byl výsledek "easy listening", se podle něj dá dosáhnout i tím, že muzikanti předvedou složitější hraní a užijí si to. "Myslím, že je to normální poučený pop, v logice toho, co dělá Sting nebo Seal. To je oblast, která nás motivuje a zajímá. Trýznit posluchače rozhodně není můj cíl," říká o desce, která už je opravdu na spadnutí.
Vzhledem k tomu, že muzikanti spolu řeší čím dál větší detaily, pochopím, že je načase se vytratit a jít někam hledat zastávku metra. "Teď by to chtělo týden ve stylu Šípková Růženka. To znamená, že by všichni usnuli. Kromě nás. My bychom dodělali, co potřebujeme, a pak bychom ten svět zase spustili a všechno by dopadlo dobře," říká na závěr Dan Bárta sice trochu unaveně, ale zato sebejistě a optimisticky. Právě totiž mezi řečí poslal obal desky do tiskárny, a tak je jasné, že nejpozději na křest 5. listopadu v pražském Divadle Archa bude album, za kterým si se svou kapelou skutečně odběhl poctivý maraton, konečně držet v ruce.
