Po vydání druhé desky Supersonic Speed kapela křižuje Německem, Rakouskem, Švýcarskem, Belgií či Holandskem, získává posluchače i v Portugalsku. "To víte, nosím frňák pořádně nahoru," dme se teď pýchou otec Janda.
"Dost dlouho jsme tvrdě pracovali a snili o tom, že prorazíme. V Německu jsme hráli snad všude, kde mají zástrčku od elektriky. Nyní se sen vyplnil, ale není čas na euforii. Konkurence je drtivá," říká Jandová. Deska Supersonic Speed se dostala na 43. místo německé hitparády, kde vydržela sedm týdnů. Zatím se tam prodalo asi třicet tisíc kopií alba a videoklipová televize Viva 2 si oblíbila titulní skladbu desky.
Všechno začalo láskou ke kytaristovi Thorstenovi Mewesovi. Marta Jandová se za ním odstěhovala do německého Ulmu, vzali se: "Navrhl mi, abychom založili rockovou kapelu. Uvítala jsem to, chtěla jsem se pořádně naučit němčinu. Taky mě v Ulmu nikdo neznal a nemusela jsem poslouchat řeči o tátově protekci." Marta sice už tři roky s Thorstenem nežije, chodí s basistou Die Happy, ale v kapele je prý klid: muzikanti si to mezi sebou vyříkali a fungují dál.
Nicméně otcovu pomoc Jandová zpočátku neodmítla - Die Happy v tuzemsku občas vystoupili jako předkapela Olympiku. Petr Janda byl také v roce 1996 prvním vydavatelem alba Dirty Flowers. "Tenkrát jsme usilovně sháněli nahrávací smlouvu. Už delší dobu nás sledoval lovec talentů z mnichovské pobočky firmy BMG. Vytýkal nám, že nedokážeme přenést koncertní energii na desku," říká Jandová. Pak Die Happy za pomoci renomovaného producenta natočili dvě propagační skladby. Když si je lidé na firmě pustili, zdi se prý zachvěly pod náporem energie. "A v prosinci 1999 jsme s nimi podepsali smlouvu," říká Jandová. Paradoxní bylo, že mnichovská firma se specializovala na šlágry; ve stáji měla jen dvě rockové kapely včetně Die Happy. BMG do ní investovala. Kvůli promočním fotografiím letěli Die Happy do Holandska, natočili nákladný videoklip.
Od letošního února odehráli Die Happy čtyřicet vystoupení. "Hrajeme asi šestkrát v týdnu. Snad v každém městě, kam přijedeme, děláme dva nebo tři rozhovory pro místní tisk. Je to někdy náročné být pozitivní a odpovídat na stejné otázky. Ale dobře si pamatuju dobu, kdy nás v Německu skoro nikdo neznal," říká Jandová, která již této zemi uvykla. "Jsem samozřejmě ovlivněna tím, že v Německu mám lásku i práci. Posluchači se mě často ptají: Ty jsi z Česka? Vyprávějí, že už navštívili Prahu, a každou chvíli mi někdo řekne, že má u nás babičku nebo nějakého příbuzného. Stokrát radši žiji v Německu než ve Spojených státech, kde jsem bydlela asi rok. Tam sice bylo hodně milých, hodných lidí, ale většina z nich se přetvařovala," míní zpěvačka. Němci zatím důsledně dodržují český pravopis a všude píší správně její příjmení Jandová.
Zpěvačka věří tomu, co skupina hlásá ve svém názvu. "Tvrdíme: žij naplno a dobře. Pak zemřeš šťastný. Navíc Die Happy je povzbudivý pokřik kalifornských surfařů, který znamená drž se nebo zlom vaz."
"Dost dlouho jsme tvrdě pracovali a snili o tom, že prorazíme. V Německu jsme hráli snad všude, kde mají zástrčku od elektriky. Nyní se sen vyplnil, ale není čas na euforii. Konkurence je drtivá," říká Jandová. Deska Supersonic Speed se dostala na 43. místo německé hitparády, kde vydržela sedm týdnů. Zatím se tam prodalo asi třicet tisíc kopií alba a videoklipová televize Viva 2 si oblíbila titulní skladbu desky.
Všechno začalo láskou ke kytaristovi Thorstenovi Mewesovi. Marta Jandová se za ním odstěhovala do německého Ulmu, vzali se: "Navrhl mi, abychom založili rockovou kapelu. Uvítala jsem to, chtěla jsem se pořádně naučit němčinu. Taky mě v Ulmu nikdo neznal a nemusela jsem poslouchat řeči o tátově protekci." Marta sice už tři roky s Thorstenem nežije, chodí s basistou Die Happy, ale v kapele je prý klid: muzikanti si to mezi sebou vyříkali a fungují dál.
Nicméně otcovu pomoc Jandová zpočátku neodmítla - Die Happy v tuzemsku občas vystoupili jako předkapela Olympiku. Petr Janda byl také v roce 1996 prvním vydavatelem alba Dirty Flowers. "Tenkrát jsme usilovně sháněli nahrávací smlouvu. Už delší dobu nás sledoval lovec talentů z mnichovské pobočky firmy BMG. Vytýkal nám, že nedokážeme přenést koncertní energii na desku," říká Jandová. Pak Die Happy za pomoci renomovaného producenta natočili dvě propagační skladby. Když si je lidé na firmě pustili, zdi se prý zachvěly pod náporem energie. "A v prosinci 1999 jsme s nimi podepsali smlouvu," říká Jandová. Paradoxní bylo, že mnichovská firma se specializovala na šlágry; ve stáji měla jen dvě rockové kapely včetně Die Happy. BMG do ní investovala. Kvůli promočním fotografiím letěli Die Happy do Holandska, natočili nákladný videoklip.
Od letošního února odehráli Die Happy čtyřicet vystoupení. "Hrajeme asi šestkrát v týdnu. Snad v každém městě, kam přijedeme, děláme dva nebo tři rozhovory pro místní tisk. Je to někdy náročné být pozitivní a odpovídat na stejné otázky. Ale dobře si pamatuju dobu, kdy nás v Německu skoro nikdo neznal," říká Jandová, která již této zemi uvykla. "Jsem samozřejmě ovlivněna tím, že v Německu mám lásku i práci. Posluchači se mě často ptají: Ty jsi z Česka? Vyprávějí, že už navštívili Prahu, a každou chvíli mi někdo řekne, že má u nás babičku nebo nějakého příbuzného. Stokrát radši žiji v Německu než ve Spojených státech, kde jsem bydlela asi rok. Tam sice bylo hodně milých, hodných lidí, ale většina z nich se přetvařovala," míní zpěvačka. Němci zatím důsledně dodržují český pravopis a všude píší správně její příjmení Jandová.
Zpěvačka věří tomu, co skupina hlásá ve svém názvu. "Tvrdíme: žij naplno a dobře. Pak zemřeš šťastný. Navíc Die Happy je povzbudivý pokřik kalifornských surfařů, který znamená drž se nebo zlom vaz."
 Zpěvačka Marta Jandová, dcera Petra Jandy. |
 Zpěvačka Marta Jandová, dcera Petra Jandy. |
 Zpěvačka Marta Jandová, dcera Petra Jandy. |
