Další pokus zachytit zblízka Jiřího Koláře

Praha - Záznam posledního rozhovoru, jejž před svým nedávným vážným onemocněním poskytl Jiří Kolář, tvoří opěrné body dokumentárního snímku Aleše Kisila, který v premiéře bude vysílat ČT 2 dnes od 20 hodin v rámci cyklu Zblízka. "Já si potřebuju před tou smrtí odpočinout," říká Kolář na kameru, když vysvětluje, že on, který nerezignoval ani začátkem sedmdesátých let, kdy ochrnul na půlku těla, už je doopravdy unaven a "už na to nestačí".

Uvěříme však něco takového člověku, jenž hrál v roce 1948 klíčovou roli svědka a o pár let později u svého stolku v kavárně Slavia iniciační úlohu proroka a kazatele mocí dodnes nenáviděného moderního umění!? V chronologické zkratce provází film diváka Kolářovým lidským i uměleckým osudem a přináší četné ukázky z jeho rozsáhlého výtvarného díla, doplněné dobovými záběry či vzpomínkami a úvahami lidí, kteří "jednomu z nejlepších českých umělců vůbec" - jak tvrdí básník a překladatel Josef Hiršal - stojí na blízku už řadu let. Vedle rekapitulace Kolářovy cesty z Kladna do Paříže a na newyorské výsluní světové výtvarné scény - v absolutně prestižním Guggenheimově muzeu se v roce 1981 konala dokonce jeho retrospektiva - dokument připomíná, jak dalekosáhle ovlivnila umělcovo pojetí tvorby návštěva památníku v Osvětimi.
Kisilův dokument o Kolářovi nese podtitul "básník, výtvarník, inspirátor, mecenáš". O vlivu jeho básnického díla na mladší generace spisovatelů jasně vypovídá Ivan Wernisch: podle něj i ti dnešní dobří spisovatelé jako Jáchym Topol užívají literární postupy objevené Kolářem, ačkoli jeho dílo ani důvěrně neznají. A stejně jako v Praze, kde díky Kolářově podpoře mohla vycházet samizdatová edice Petlice, také v Paříži, kde zůstal, aniž to bylo jeho úmyslem, se záhy začal starat o ostatní emigranty a financoval vydávání časopisu Revue K či katalogů.
Jak říká v dokumentu literární historik Vladimír Karfík, Kolář byl "vždycky stejně přísný k sobě i ke druhým, jistě byl také nespravedlivý". Přesto jej však všichni vždycky vnímali - řečeno ústy Václava Havla - jako "takovou školu jakési spisovatelské odpovědnosti".