Proč jste se rozhodla vyměnit operu za kabaret?
Už pětatřicet let jsem na jevištích a pódiích a snažím se vyhovět režisérům a dirigentům. Tak jsem si řekla, že musím vzít věci do vlastních rukou a jít svou cestou. Nechce se mi čekat na důchod, zvlášť když tu mám velké a krásné publikum. Neříkám, že už se nikdy k opeře nevrátím, ale potřebovala jsem si od tohoto afektovaného, arogantního světa odpočinout.
Je situace v operním světě opravdu tak špatná?
Podívejte se kolem sebe, jak se lidé k sobě navzájem chovají, agresivita se pořád stupňuje. A stejné je to i v umění, které už ani není uměním, ale byznysem. A když tedy byznys, tak podle mého. Proto kabaret. Navíc se ten nápad vymyká jen formou, nikoli hudbou.
Máte na mysli osobnost Kurta Weilla?
Bude to hold tomuto skladateli, který mě fascinuje. Postava Jenny v jeho opeře Vzestup a pád města Mahagonny byla roku 1992 mou první rolí v západní Evropě, ve Stuttgartu. A když jsem asi před dvěma lety při jízdě autem náhodou na jednom německém rozhlasovém kanálu zaslechla pásmo o Weillovi a Bertoltu Brechtovi, rozhodla jsem se, že se k Weillově hudbě vrátím a představím ji v našem kabaretu.
Weill byl německý skladatel židovského původu, který před nacismem uprchl do Spojených států, kde pak psal i muzikály a filmovou hudbu. Dost důvodů, aby v době totality nebyla u nás jeho tvorba vítaná. Myslíte, že tu stále není doceněn?
Určitě. Vždyť ve světě jeho jevištního díla hrají renomované operní scény. Hlavní role se navíc musí umět uzpívat, nemohou se napůl odrecitovat. Ať si o Weillovi říká kdo chce co chce, já v něm vidím pokračovatele Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse, Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse. Proto také nechceme dělat žádnou obyčejnou estrádu. Ukážeme divákovi svět nazíraný mužskýma i ženskýma očima, ale třeba i přes války, jak je tomu ostatně i v Mahlerových písních.
Jedním z nejslavnějších Weillových songů je Meckie Messer, u nás známý hlavně díky televiznímu zpracování z šedesátých let, v němž ho na český text Jiřího Suchého zpívá Miloš Kopecký obklopený maskovanými tanečnicemi. Inspiroval vás i tenhle výstup?
Postava Meckieho Messera v našem kabaretu nebude chybět. Ztvárním ho sama, ale také se o něj podělím s barytonistou Jiřím Hájkem. Zmíněnou píseň ovšem ve skutečnosti zpívá flašinetář na začátku Třígrošové opery, a tak tomu bude i u nás. Pokud jde o inspiraci, víc mě zaujalo filmové zpracování tohoto díla z počátku třicátých let. Vzala jsem z něj i název. V jedné scéně totiž hlavní hrdina přijde do putyky, kde visí nápis Steckbrief, což česky znamená zatykač. Mezinárodně srozumitelnou verzí tohoto slova je anglické Wanted, a tak se jmenuje i náš projekt.
Proč budete hrát zrovna v Lucerně?
Je to jediný sál v Praze, který navozuje atmosféru 20. a 30. let. A o to nám šlo. Proto jsem oslovila bratry Cabany, aby projektu dali divadelní formu. Lucerna v něm dostala svou roli. To je také důvod, proč nebudeme představení uvádět v jiném městě. V Praze ho ale zahrajeme sedmnáctkrát, právě proto, aby na něj mohli přijet i lidé odjinud.
Dagmar Pecková
České publikum si vás dosud ztotožňovalo spíš s Bizetovou Carmen než s Meckie Messerem. Vrátíte se k ní ještě někdy?
Ano, ale úplně jinak. Asi před dvěma lety jsem před zastupitelstvem mé rodné Chrudimi nadhodila, že bychom mohli založit letní festival Zlatá pecka. A oni mi to umožnili, což je od nich hrdinný čin, zvlášť v dnešní době, kdy se festivaly spíš ruší. V Chrudimi máme nádherné venkovní prostory, jako stvořené pro happeningy, ale třeba i krásný, akusticky čistý sál v Divadle Karla Pippicha. V něm uvedeme světovou premiéru hry, kterou napsal Jan Jiráň a v níž se sejdu s Bárou Hrzánovou, která už dříve hrála Carmen v pražském Divadle v Řeznické. Hra se jmenuje Carmen y Carmen, přičemž ypsilon v názvu odkazuje k Ypsilonce. Budou to dva různé pohledy na Carmen.
Zkoušíte teď v Praze, ale už léta žijete nedaleko německého Freiburgu. Jak dělíte čas mezi obě místa?
Jednou za čas jedu domů, abych to tam takříkajíc profackovala, ale jinak vychovávám po telefonu. Ostatně děti už jsou velké, synovi je dvacet, dceři bylo patnáct. A když mně bylo tolik, nenechala jsem si od nikoho nic vysvětlit. Takže co jsem ve výchově nestihla dřív, teď už nedohoním.
Mají ještě vaše děti vztah k Česku a češtině? A zdědily hudební talent?
Teodor mluví česky, protože má českého tatínka. Dorothea česky nemluví, ale už se naučila anglicky a francouzsky, takže když bude potřeba, češtinu si vždy dodělá. Zastávám názor, že děti by si měly vybrat životní náplň podle toho, co je baví. Syna baví auta, tak ať si je opravuje, když je šťastný. Občas si zavrzá na cello, sluch má, hrál by krásně, ale nechce se mu. Tak proč ho nutit? Vždyť nadšení musí vydržet celou kariéru. Konkurence je dnes obrovská, musíte být nejlepší z nejlepších, abyste v dobrém orchestru skončil aspoň u posledního pultu. Dcera hraje na klavír, ale také ji zajímají koně nebo architektura. Po mně má prořízlou pusu, dokáže hodinu diskutovat s učitelkou na téma Evropská unie. Tak uvidíme, co si vybere za profesi.
Do Německa jste odešla už před mnoha lety, vlastně jste s ním spojila profesní a později i osobní život, to když jste se provdala za pozounistu Klause Schiessera. Zdá se, že jste v žádném ohledu nikdy nelitovala.
Na počátku mé pěvecké kariéry to byla nutnost, tady mě nechtěli. Jenže kdyby mě tehdy do Národního divadla přijali, tak už dnes možná nezpívám, protože tady v Česku se na vývoj hlasů kašle, mladí zpěváci začínají s příliš těžkými úkoly. Pak už jsem se do Čech vracela jen na skok, i když tu samozřejmě mám dům a stále si držím české občanství.
V čem se nejvíc liší Češi a Němci?
Němci nejsou tak závistiví. Vědí, že když někdo něčeho dosáhl, má jmění a něco znamená, tak to mohl dokázat i vlastní pílí. A nepodezřívají ho a priori, že někde něco ukradl.
Ani na vaší malé vesnici?
Naopak, tam je všechno průzračné. Myslím, že lidé mě mají rádi, protože se s nimi úplně normálně bavím, chodím na jejich mejdany a jsem schopna celý večer vtipkovat na jedno téma a nedělám ze sebe arogantní divu, která se baví jenom o opeře.
Dagmar Pecková jako Marie Magdalena (z projektu Hříšnice)
Freiburg leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, nedaleko hranic s Francií a Švýcarskem. Čím žije tento kout Německa?
Vínem. A dobrým jídlem. Když máte chuť, Francie je od nás padesát kilometrů. Děti se navíc už od první třídy učí francouzsky, tedy řečí sousední země.
Doléhají k vám témata, která se nám tu jeví jako stále živá, například poválečný odsun českých Němců?
Ne, to je bavorský problém. U nás znám lidi, jejichž rodiče byli odsunuti ze Slezska a ještě si pamatují polštinu, ale nikdo to neprožívá. Je to minulost.
A co současné problémy, především uprchlická krize?
Ve vedlejším městečku je ubytováno asi pět nebo šest stovek uprchlíků. Nevím ale nic o tom, že by se tam odehrávaly nějaké střety. Němci si v historii prošli rasovou nenávistí a chtějí ji překonat. Prostě ty lidi berou jako jedince, kteří přišli v nouzi. Samozřejmě mnozí migranti přicházejí jen proto, aby se přiživili na německém sociálním systému. Tohle ale nedělají jen Afghánci nebo Turci, totéž dělá v Německu i spousta lidí z východní Evropy. Ostatně německá politika teď najela na trochu jinou kolej a začíná celý systém víc kontrolovat. Prioritní však zůstává postoj, že nemůžeme na všechny brát stejný metr.
Kariéru jste začínala v Drážďanech, teď žijete na západě Německa. Jsou to opravdu různé světy, třeba ve vztahu k cizincům a v chápání tolerance?
Na východě se tato témata dlouho potlačovala a nakonec vše vyústilo do nenávisti. Vím to z vlastní zkušenosti. V bývalé NDR mne sice brali v divadelním prostředí, ale mimo něj jsem neměla vždy na růžích ustláno. Když jsem pak přišla do západního Německa, byla to úplné jiná, nesrovnatelně otevřenější společnost. Jednoznačně tam byl znát vliv Ameriky a jejích demokratických hodnot.
Člověk se nakonec musí nejvíc přičinit sám. Co jste vy dělala pro to, aby vás Němci přijali? Tedy kromě toho, že s nimi vtipkujete na mejdanech...
Jakožto cizinec žijící v Německu bych si například nikdy nedovolila něco zapřít v daňovém přiznání. Nebo špatně zaparkovat auto. Nebo udělat cokoli jiného, na čem by mě mohli nachytat. Prostě chovám se co nejslušněji. Německo mi kdysi dalo životní šance a já jsem mu za ně vděčná.
