Záběr ze zkoušek Její pastorkyně v Divadle na Vinohradech

Záběr ze zkoušek Její pastorkyně v Divadle na Vinohradech | foto: Viktor Kronbauer

Havlová: Rolí jsem se musela protrpět, důležité se bez bolesti nerodí

  • 5
Příběh vraždy nemanželského dítěte, Její pastorkyňa, se dočká nové inscenace v pražském Divadle na Vinohradech. „Pustit si k duši zpupnost této silné ženy a vnitřně prožít dilema, které způsobí její zločin a pád, není snadné,“ přibližuje Dagmar Havlová přípravy na hlavní roli vdovy Kostelničky. Premiéra je už v pátek 16. září.

Role Kostelničky patří mezi nejnáročnější úlohy českého divadla. Jak těžké bylo zkoušení?
Nepřestává mě překvapovat, že Gabriela Preissová napsala Pastorkyni jako osmadvacetiletá, s úžasnou znalostí krajních poloh lidské duše. Hra má duchovní rozměr antické tragédie, proto je to také jedna ze základních her české dramatiky. Už od dob antiky se hovoří o tom, že tragédie má v divákovi vyvolávat silné city, které na něj mají působit očistně a stejně tak toto očištění - katarzi - vnímá i herec, který v tragédii hraje.

Navíc, když chce dostát svému úkolu, to prožívá opakovaně při zkouškách i při představeních. Rolí, jako je Kostelnička, se musí herec protrpět. Pustit si k duši zpupnost této silné ženy a vnitřně prožít dilema, které způsobí její zločin a pád, není snadné. Během zkoušek jsem navíc musela překonávat bolest únavové zlomeniny nártu. Ale nic důležitého se přece nerodí bez bolesti.

Jak jste tedy k roli přistoupila?
Příběh je – díky Janáčkově geniální opeře – poměrně známý. Úkolem herce tedy není předvést nějakou překvapivou šokující story, i když šokující je Preissová i na dnešní poměry více než dost. Naším úkolem je dosáhnout toho, že i divák, který ví, jak to dopadne, s napětím a s účastí sleduje, proč a jak postava dělá to, co dělá. Hrát takhle známou postavu není pro herce riskantní jen proto, že se nabízejí nejrůznější srovnání, ale protože řada diváků má na jeho figuru předem jasný názor – a já se musím pokusit přesvědčit je, aby přijali můj názor a s mou Kostelničkou se seznámili jakoby poprvé.

Čím vlastně může hra z konce 19. století dnešního diváka oslovit?
Proč by nemohly diváka oslovit texty se „starším datem narození“? To z nich přece nedělá nudné archiválie. Myslet si, že dnešního člověka můžou oslovit jen dnes napsané texty, považuji za jednu ze současných povrchností. Letos bylo čtyřsté Shakespearovo výročí a stále je to v Evropě nejhranější autor!

Preissové se podařilo to, co velkým autorům - její hrdinové sice žijí na moravské vesnici konce 19. století, ale rozhodně to nejsou postavičky ze skanzenu. Ve hře nadčasově zachytila to, jak člověk svými rozhodnutími a činy zkoumá smysl své existence. A navíc její postavy věrně odpovídají české povaze, ve hře vidíme opravdu „naše“ způsoby jednání a řešení problémů.

Na Vinohradech jste excelovala už v jiné Preissové hře...
Bylo to na začátku 90. let výjimečné setkání všech, kdo se na inscenaci podíleli. Kolegů Skopala, Plachého, Hlaváčové a samozřejmě Zdenka Kaloče, který Gazdinu režíroval. Pracovali jsme s výjimečným režisérem na výjimečném textu. Téma nepřátelství, jehož důvodem je závist a odsouzení veřejným míněním, to všechno jsem tenkrát prožívala i já. Možná proto se mi Eva krajčířka hrála tak dobře.

Cítíte tam po letech nějakou návaznost?
Obě dramata, jak Gazdinu robu, tak Její pastorkyni, napsala stejná autorka a tak je poetika obou her velmi podobná. Dokonce mě napadá, že Petronela, což je úřední jméno Kostelničky, je Evě krajčířce v lecčems podobná. Kdyby Eva v Gazdině robě neskočila do Dunaje, je dost možné, že by se postupně Petronele přiblížila – ztvrdla by do její podoby.

Její pastorkyňa

Divadlo na Vinohradech

V roli Jenůfy se představí Tereza Terberová, dále pak hrají Pavel Rímský, Naďa Konvalinková, Tomáš Dastlík či Denny Ratajský. Její pastorkyňa bude po páteční premiéře na Vinohradech k vidění 14.–16. září.

Záběr ze zkoušek Její pastorkyně v Divadle na Vinohradech

Režíruje Martin Františák, scénu chystá Marek Cpin, uznávání tvůrci mladší střední generace. Mohou tedy diváci očekávat nějaké hodně moderní zpracování?
Co to znamená, hodně moderní? Manýristicky postmoderní? V žádném případě! Režisér pracuje hodně obrazně, ale s velkým citem a respektem k autorovi (sám je dramatik) a hercům. Vizuálnost inscenace je ovšem velká - divadlo je koneckonců od slova dívat se. S panem režisérem Františákem spolupracuji poprvé. A když herec pracuje pod vedením režiséra poprvé, pokaždé je ve velkém očekávání, jak bude nová spolupráce probíhat. Myslím, že on měl jako hostující režisér určitě také takové pocity.

A jak to funguje přímo na place?
Postupně jsem zjišťovala, že Francin, jak ho něžně oslovujeme, působí jako bohém i pedant zároveň. Někdy jdou jeho režijní pokyny do detailů, jindy nechává herce vzlétnout do vlastních inspirací. Znamená to vrcholné výkony a jejich vystupňovávání už při zkouškách. Rozhodně u herce vzbuzuje chuť dát ze sebe to nejlepší, co v sobě má. Je vidět, že má herce rád a to vůbec není samozřejmé. Dal mi klid na to, dát myšlenkám volný průběh a pak z nich vybrat tu pro mě správnou.