Zdánlivě frivolní komedie na téma ženské nestálosti nabývá u Mozarta hlubších rysů. Inscenace Lesleyho Koeniga v Metropolitní opeře přináší více světla než stínů, více lehkosti než ironie, přesto patří ve světě k těm lepším.
Násilně neaktualizuje děj, zasazený do Neapole 18.století, ani se nesnaží o legraci za každou cenu. A může se opřít o některé skvělé interprety.
Cosi fan tutteWolfgang Amadeus Mozart Metropolitní opera, New York |
Především o tenoristu Matthewa Polenzaniho, jenž zpíval Ferrandovy háklivé árie s elegancí, jistotou a jemností největších mozartovských tenorů. Na výši byli také Susanna Phillipsová jako Fiordiligi, Isabel Leonardová jako Dorabella a barytonista Rodion Pogossov jako Guglielmo. Aspoň před kamerou.
Jestli jejich charisma obstojí v hledišti, zvlášť ve srovnání s hvězdami, jež tyto role v Met zpívaly v minulosti, je jiná věc.
Naproti tomu barytonista Maurizio Muraro v roli filozofa Dona Alfonsa, jenž svým mladým přátelům vnukne nápad vsadit se o věrnost snoubenek, nabídl i před kamerou jen povrchní rozšafnost a „originální“ italskou dikci, ne však ostřejší portrét.
A Danielle de Niese jako jeho pomahačka, komorná Despina, spíš přehrávala a pobíhala po jevišti se stereotypním úsměvem jako jednoduchý Amorek než aby postihla i temnější ironii, jež se v roli dá vysledovat.
Zážitek, který každopádně sdílelo publikum v kinech s diváky v Metropolitní opeře, byl emocionální, dojemný návrat dirigenta a uměleckého šéfa Jamese Levina po dlouhé absenci kvůli problémům se zády.
Ač upoután na vozík, jeho gesta byla energická, neúnavná. Je jistě otázka, jak Mozart zní v obrovském prostoru Metropolitní opery, zprostředkovaný poslech v hledišti kina však rozhodně zapůsobil virtuozitou, krásou a hloubkou.
Letošní sezóna kinopřenosů pomalu končí. Uzavře ji 10.května Rossiniho Popelka.