Monkey Business - festival Colours of Ostrava (15. července 2011)

Monkey Business - festival Colours of Ostrava (15. července 2011) | foto: Marek Dvořáček, iDNES.cz

Colours podruhé: Humor trapný i ryzí, energie k poslechu i tanci

  • 42
Počasí se umoudřilo, nastavilo ideální festivalovou teplotu a (ne)vlhkost. Páteční program, Colours of Ostrava, jakkoli se předem nevyznačoval tak velkými jmény jako ve čtvrtek, uvedl několik velmi příjemných objevů. Jiní naopak nepřekvapili.

Dění na hlavní scéně pro Slezskoostravským hradem se ze tří pětin neslo v duchu různých typů hudebního humoru a nadhledu. A pro někoho také jisté konfrontace. Nic proti muzikantským schopnostem pánů z (nepochopitelně) populárních Nightwork. Jejich hráčské, pěvecké a svým způsobem i skladatelské talenty jsou zjevné.

Druhá věc je, jakým směrem tyto talenty uplatňují. Nevadí, že si předsevzali lidi pouze bavit bez jakékoli jiné ambice. Nesympatický je zjevný kalkul, se kterým to dělají. Jejich "parodie" debilního "osmdesátkového", ale i současného popu počítají s tím, že posluchači mají určité postupy nebo slogany hluboko pod kůží a ačkoli podvědomě tuší, že jsou hloupé, vlastně se jimi nechávají úplně vážně strhnout.

Nightwork - festival Colours of Ostrava (15. července 2011)
Nightwork - festival Colours of Ostrava (15. července 2011)

Nightwork

Charakteristickým příkladem je třeba chvíle, kdy z pódia zní kabátovský refrén "Když se u nás chlapi poperou..." a půl auditoria zpívá s kapelou. Ta se tváří, jako by nebylo nic vtipnějšího, než zahrát tuhle odrhovačku a pomrkávat na posluchače ve stylu "Vždyť víme, jak je to blbé, tak si to užijme." Jenomže ta dívčí hrdla pod pódiem nezpívají parodii na Kabát, ta zpívají prostě písničku, před kterou v rádiu nešlo utéct.

Monkey Business

Naproti tomu Monkey Business už léta ukazují, že pobavit publikum je možné i bez šlapání po dně hudebního vkusu. Originalita tady není prvořadá, kapela má své slyšitelné pop-soulové oblíbence a plně ctí pravidla dobrého žánru. Bláznivost v pódiové prezentaci a muzikalitou vyfutrovaný nadhled a dotažená show (včetně odvážného Ruppertova stage divingu) pak jejich produkci ještě povyšuje.

Ani závěrečná kapela večera na hlavním pódiu Semi Precious Weapons, proslulá předskakováním Lady Gaga, nijak neobjevovala nové hudební světy. "Netušil jsem, že 'bejt starej' znamená všechno už tolikrát slyšet," řekl velmi přesně jeden nejmenovaný pražský muzikant při jejich poslechu. Ani u nich to ale není podstatné. Praštěná punkově-dadaistická show, které dominoval androgynní a totálně egocentrický zpěvák, byla v kontextu tohoto jinak - v nejlepším slova smyslu - seriózního festivalu prostě unikátní.

Semi Precious Weapons - festival Colours of Ostrava (15. července 2011)
Semi Precious Weapons - festival Colours of Ostrava (15. července 2011)

Semi Precious Weapons

Nejznámějším jménem programu byl bezesporu Brendan Perry, polovina někdejšího dua Dead Can Dance. Pro jeho blok do jisté míry platilo to, co ve čtvrtek pro Clannad. Těžko mít proti jeho hudbě objektivní výhrady, variace na to, co známe od jeho mateřské kapely, byly vrcholně profesionální. Pak už rozhoduje jenom vkus toho kterého posluchače, zda jej zadumané "artové" klávesové plochy uspokojují či uspávají.

Srovnáme-li loňské vystoupení kapely Porcupine Tree s projektem Blackfield, který postavil jejich leader Steven Wilson s izraelským zpěvákem Avivem Geffenem, dojdeme k tomu, jak velký vliv v některých souborech má asi korektiv spoluhráčů, stojících třeba i ve stínu kapelníka. Zatímco v Porcupine Tree byla osobitost přes zjevné vzory nepřeslechnutelná, Blackfield letos coby z velké části jakýsi pinkfloydovský revival rozhodně neohromili.

Brendan Perry

Blackfield

Nejvýraznějším hudebním blokem a pro dosud neznalé velkým překvapením byla La Shica, španělská zpěvačka a tanečnice, bádající v možnostech přenosu flamenka do 21. století. Jeho prvky roubuje na hiphopové rytmy a rap a vytváří tak originální a hlavně široce sdělný subžánr akustické, energeticky mimořádně našlápnuté hudby. Ačkoli se někteří z pořadatelů festivalu báli, zda se La Shice podaří dostatečně oslovit ostravské posluchače, byla to obava zbytečná. Některé věci - tanečnost, neodbytný rytmus a hlavně zmíněná energie - prostě fungují napříč lokalitami.

Bezesporu největší srocení lidu u scény na Černé louce (podle některých dokonce největší v dějinách tohoto rozložení areálu) přilákali kolumbijští Bomba Estéreo. Sound hrubého tanečního undergroundu implantovali na tradiční hudbu své země a výsledkem je nakažlivá nálož, která sice ne-tanečníka po čase unaví, ale rozhodně vzbudí jeho obdiv. A ten, kdo se duněním beatů nechá strhnout, vypláchne hlavu a unaví tělo jedinečným způsobem.

La Shica

Bomba Estéreo

V pátek na Colours of Ostrava samozřejmě hrála řada dalších, patrně i výborných účinkujících. Celý den jely dvě další open air scény plus "newyorský klub" na Černé louce. V silách jednoho člověka ale není oběhat ani to, co by sám chtěl byť jen na pár minut zažít. V tom tkví síla kvalitní nabídky a zároveň (pro jedince) smutný rozměr tohoto festivalu.

Ani sobota v tomto ohledu nebude výjimkou a bude potřeba dobře volit. Mezi nejžhavější jména patří písničkářka Lisa Hannigan (17.15 hod.), Australan Frank Yamma (19.15 hod.), japonský postrock Mono (21.30 hod.), na hlavní scéně pak silná série Salif Keita (20.15 hod.), The Horrors (22.30 hod.) a Apollo 440 (0.45 hod.). Bezesporu se mezi nimi neztratí ani domácí reprezentanti Tata Bojs, Traband, Marsyas, Garage, Prago Union či Priessnitz.