Dva bloky nadoraz hlučné, surové a skřípavé hudby s duší i nadhledem, ve druhém případě i spoustou vyloženého – přirozeně černého – humoru. Tak lze jednou větou charakterizovat na sebe navazující víc než hodinovky legend alternativní rockové hudby.
Jistě nejednomu člověku, který je absolvoval oba, běželo hlavou, co by se stalo, kdyby se lídři obou kapel, tedy Michael Gira a Nick Cave, někdy spojili do společného projektu. A hned asi taky radši myšlenku zaplašil. Tak silné desperátské dvojice (navíc s proklatě nebezpečnými kumpaniemi za zády) se ani ve spaghetti westernech neobjevují.
Swans, kteří do Česka přijeli v této znovuobnovené palebné síle podruhé, stavějí své hlukové stěny z poměrně strohých, až na kost "ohlodaných" prvků. Mimořádná a originální je jejich struktura, přes Girovu zřejmou rozevlátost precizně až inženýrsky vystavěná, kde každý úder do kytary, každý vazba, každé zahřmění zvonů či basových bubnů má své jasně dané místo. Zvuková intenzita je tu na místě, bez ní by se celý chrám sesypal.
Swans (Michael Gira)
Swans
Nick Cave s Grindermanem na to jde z jiné strany. Punková ostrost a řízená chaotičnost svérázného spolku je přímou spojnicí k zpěvákovu někdejšímu působišti The Birthday Party. S paralelní kapelou The Bad Seeds, jejímiž členy jsou ostatni všichni "grindermanové", má naopak společného pramálo. Což je logické, jinak by tenhle vedlejšák postrádal smyslu.
Grinderman (Nick Cave)
Hned po první písničce se ironickým "photographers, bye bye" rozžehnal se zřejmě nepříliš vítaným osazenstvem koridoru pod pódiem a "šel do lidí". Stejně jako na konci května na barcelonské Primaveře si užíval pocitu punkového velekněze, který si může dovolit všechno, protože každé jeho slovo i gesto má váhu požehnání. Řízné poryvy jeho kytary či kláves podkládá pevná a neomylná rytmická páteř kapely, proti které je odbržděné pendolino hračkou pro děti. Skvostné vyvrcholení festivalu.
Co předcházelo
Luboš Pospíšil
Poslední ostravský den začal zvesela vystoupením Jiřího Schmitzera nejprve sólo, posléze s doprovodnou kapelou složenou ze členů Mišíkových ETC... Aneb festivalová jistota, která zabere i v úmorné sluneční výhni. Klasik jiného typu, Luboš Pospíšil s kapelou 5P na české scéně potěšil nejen pamětníky starými hity, ale i novinkami z aktuálního alba, které do nich beze švů zapadají.
Živo bylo i na New York City stage, tedy v "klubu", ve kterém se po celou dobu festivalu střídaly kapely americké nebo tak či onak s USA spojené. Dvě lahůdky si dramaturgie nechala na poslední den. Hazmat Modine se prezentují jako kapela bluesová, jejich pojetí žánru je ale velmi široké, nadstandardně invenční a veskrze zábavné. Louisianský zydeco harmonikář Cedric Watson je naopak stylově zcela čistý, jeho set bohužel doplatil na nekompletní kapelu, jejíž část se kdesi zatoulala.
Hazmat Modine
Cedric Watson
Rozporuplné pocity vzbudila kapela SMOD z Mali, jejíž leader je synem světově proslulé dvojice Amadou & Mariam. Hudebně zábavná a velmi pozitivně znějící "africká popmusic", plná silných melodií a hybných rytmů, by dokázala publikum rozhýbat sama od sebe. Umělé roztleskávání a vůbec poněkud spartakiádní show ale dobrý dojem přece jen kazila.
Produkce filmového hitmakera Yanna Tiersena se bohužel zčásti kryla se Swans "za vodou". Lze-li soudit alespoň podle prvních několika pětiminutovek jeho bloku, vystoupení bylo výrazně rockovější, než jsme od něj zvyklí, výrazově se přitom blížilo tomu, co Caveovi fanoušci mají rádi na The Bad Seeds. V této hudební rovině Tiersen tím pádem tak trochu "zaskakoval" za momentálně zcela jinak vyladěného Mistra.
SMOD
Yann Tiersen
Obecně nelze uzavřít letošní Colours of Ostrava jinak než jako opět výjimečný zážitek. Přes některé bloky, ke kterým lze mít výhrady, vysoko převládala kvalita, originalita dramaturgie a skvělé zázemí a organizace. Uvědomíme-li si, že deset let v životě vlastně "není žádná míra" a že festival přes svou velikost a programovou rozsáhlost vlastně teprve překročil dětský věk, je to hodně velký příslib i do budoucna.
