Kurt Cobain spáchal sebevraždu 5. dubna 1994.

Kurt Cobain spáchal sebevraždu 5. dubna 1994. | foto: archiv

Cobainovým výstřelem z kulovnice před patnácti lety osiřela „generace X“

  • 307
Letos 20. února by bylo Kurtu Cobainovi z Nirvany 42 let, kdyby... Kdyby na něj 5. dubna v jeho domě v Seattlu nepřišla těžká chvilka a nezastřelil se. Tuto neděli od chvíle, která výrazně poznamenala světový rock 90. let, uběhne neuvěřitelných 15 let.

Kurt CobainUž to, že člověka při vzpomínce na Cobaina napadají samá velká a často až kýčovitá sousloví jako "generační mluvčí" nebo "poslední velká rock´n´rollová hvězda", svědčí o mimořádnosti jeho osobnosti. Připočteme-li si, že nic z vrcholné tvorby jeho kapely Nirvana neztratilo nic ze svého ataku a osobitosti, která dodnes svádí k následování, dostává jeho smrt z hlediska rockové hudby takřka existenciální rozměr.

Kurt Cobain (1967-1994)

Narodil se v městečku Aberdeen nedaleko Seattlu, ve kterém pak strávil většinu svého života. Skupinu Nirvana založil s basistou Chrisem Novoselikem v roce 1987. Kapela debutovala v roce 1989 albem Bleach, které vydala kultovní seattleská firma SubPop, klíčová pro celé hnutí grunge rocku. Světový průlom Nirvana zaznamenala v roce 1991, kdy se upsala velké značce Geffen, u níž vyšlo album Nevermind. To si ještě mohla dovolit "uvést do života" v seattleském hudebním obchodě Bee Hive památným improvizovaným koncertem – v pozdějších měsících už by bylo něco takového nemyslitelné. Kapela, a s ní celý styl, se stala světovou senzací.
Kurt Cobain - grungeNásledující řadové album In Utero v roce 1993 tuto pozici jen potvrdilo a mimořádný komerční i umělecký úspěch zaznamenala i akustická nahrávka MTV Unplugged In New York. Cobain, těžce snášející mediální kolotoč kolem své osoby, byl 8. dubna 1994 nalezen mrtev ve svém domě, kde se zastřelil o tři dny dříve. Ačkoli byla jeho smrt oficiálně prohlášena za sebevraždu, dodnes se spekuluje o možnosti, že byl zavražděn.

Předčasná smrt má v dějinách rocku zcela odlišný, svým způsobem "romantičtější" rozměr než v jakémkoli jiném oboru lidské činnosti – jako by dílo zemřelého posouvala mnohem výš, než kde je jeho místo. Často tomu tak opravdu je. Na druhou stranu nejslavnější z těch, kteří "žili rychle a zemřeli mladí" skutečně zanechali nesmazatelnou stopu na hudební scéně a zřejmě by ji výraznou měrou spoluvytvářeli, i kdyby k jejich nešťastným koncům nedošlo. Vedle lidí jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison nebo John Lennon můžeme Kurta Cobaina zařadit bez byť jen špetky nadsázky.

Nirvana (zleva Chris Novoselic, Kurt Cobain, Dave Grohl)

V globálním rozměru byla scéna počínajícího a vrcholného grunge, jehož vůdčí kapelou Nirvana byla, vlastně posledním výrazným rockovým žánrem, který sice v mnohém pracoval s klasickými prvky, ale vnesl do nich cosi příznačného pro svou dobu a v těch nejvýraznějších zjevech uvedl na světlo i zásadní "písničkářské" osobnosti, vlastně poslední výraznou vlnou, ze které revivalizující tendence nevyčuhovaly do všech stran. Necháme-li stranou nerockové žánry jako hip hop a elektronickou hudbu, všechny následné "nové punky", "nové metaly" či "nové nové vlny" jsou – přes nepochybné kvality některých jejich představitelů – jiná kategorie.

Diskografie

Bleach (SubPop, 1989)
Bezesporu nejnekompromisnější album Nirvany, kterým kapela spoludefinovala žánr grunge. Nahrála jej ještě v původní sestavě, s druhým kytaristou Jasonem Evermanem a s bubeníkem Chadem Channingem (známější Dave Grohl zaujal jeho post až v roce 1990). Alba se ve Spojených státech prodaly téměř 2 miliony kusů, většina ale až poté, kdy jej reeditovala společnost Geffen po úspěchu Nevermind. Nejznámější písně: Blew, About A Girl.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %

Nevermind (Geffen, 1991)
Podle mnohých nejvýznamnější rockové album 90. let. Uvedlo do světového povědomí nejen Nirvanu, ale celou seattleskou grungeovou scénu. V kruzích nejradikálnějších protagonistů a fanoušků tohoto hnutí si ovšem kapela zadělala na "průšvih" zběhnutím ke "komerci". Prodalo se jej více než 26 milionů a je nejúspěšnějším grungeovým albem vůbec.To nic nemění na kvalitě alba jako celku ani na životnosti písní jako Smells Like Teen Spirit, Come As You Are, Lithium či Polly.
Hodnocení iDNES.cz: 100 %

Incesticide (Geffen, 1992)
Společnost Geffen "kula železo, dokud bylo žhavé," a úspěch Nevermind podpořila touto kompilací, obsahující starší dema, rozhlasové nahrávky pro Johna Peela, B-strany singlů či coververze skladeb od Devo a The Vaselines. Nejznámější písně: Stain, Aneurysm.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %

In Utero (Geffen, 1993)
Kromě toho, že tímto albem Nirvana potvrdila svůj ojedinělý význam a – při vší syrovosti – přinesla poněkud sofistikovanější autorský vklad i interpretační výraz, přineslo In Utero velkou slávu i jeho producentovi Steveu Albinimu, který díky němu překročil hranici alternativní ikony a stal se jednou z nejvyhledávanějších producentských hvězd, kteréžto pozice požívá dodnes. Ve spojených státech se alba prodalo ke 4 milionům kusů. Nejznámější písně: Heart-Shaped Box, Rape Me, All Apologies, PennyRoyal Tea.
Hodnocení iDNES.cz: 100 %

MTV Unplugged In New York (Geffen, 1994)
Pro ve své době velmi populární televizní pořad MTV Unplugged Nirvana "vytáhla kytary ze zásuvek" a v okouzlujících akustických verzích nahrála nejen výběr svých největších hitů, ale také několik coververzí, mezi nimiž vede The Man Who Sold The World Davida Bowieho. K úspěchu alba (se 7 miliony prodaných kusů v USA je druhou nejprodávanější deskou kapely) bezesporu přispěl i fakt, že vyšlo sedm měsíců po Cobainově smrti.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %

(pozn. do diskografie nejsou zahrnuty další hitové kompilace, singlové komplety a další nosiče vydané po ukončení existence kapely; ve věci aktuálního procentního hodnocení autor připouští jistý vliv sentimentu po kapele, jež tvořila soundtrack jeho mládí...)

Grunge a s ním v první řadě Kurt Cobain přinesl, respektive vrátil do hry, ještě jeden velmi podstatný rozměr. V jeho hudbě totiž šlo skutečně o mnohem víc než jen o zábavu pro první signální. Hluboká reflexe světa, ve kterém sice právě skončila studená válka, ale ani omylem z něj nezmizely problémy jednotlivého člověka uprostřed systému, vzájemně propojila mladý euroatlantický svět v "generaci X", jejímž mluvčím právě Cobain byl. A jejíž existenci nejen symbolicky onen výstřel z kulovnice 5. dubna 1994 podtrhl a sečetl jednou provždy.

Úvahy typu "co by dělal Jimi Hendrix v padesáti letech" patří k docela oblíbeným tématům hudební takzvané alternativní historie. Takové otázky samozřejmě vzbuzuje i Kurt Cobain. Při jeho složité povaze, nesnadné orientaci na piedestalu rockové hvězdy a ve světě vůbec – kterou vnímáme z jeho textů i nejrůznějších dobových komentářů – vůbec není jisté, zda by k tomu, co se stalo v dubnu 1994 nedošlo třeba o tři roky později. Jeho smrt nebyla totiž jako v případě oněch dalších slavných mrtvých důsledkem "rock´n´rollového životního stylu" (jakkoli jej žil až nadoraz), ale pravděpodobně vyústěním psychického stavu.

I tak je ale představa přeživšího Cobaina (stejně jako Hendrixe, Morrisona a dalších ikon) velmi lákavá a vybízí k nejrůznějším představám. Přenesme se teď do roku 2002, kdy pořídil s Kurtem Cobainem při příležitosti jeho pětatřicátých narozenin fiktivní rozhovor publicista L. Wood a nastínil tak jednu z možných verzí oblíbeného "co by, kdyby".

Už umím říct "Dost"

Fiktivní rozhovor s Kurtem Cobainem z roku 2002

Připadáš mi stále stejný – stejně se oblékáš, stejně vypadáš. Ty sám cítíš na sobě nějakou změnu za poslední léta? Udělala s tebou něco pětatřicítka?
Kurt CobainPětatřicítka ani ne. Před pěti lety to bylo horší. I když si člověk stokrát říká, že je to blbost, dělit lidi podle věku, úplně jasně jsem si uvědomil, že ve společnosti je třicítka vnímána jako zásadní zlomový bod – určitě víc než práh oficiální dospělosti. Zvlášť mezi mladejma lidma je pořád zakořeněný takový to hippiesácký "nevěř nikomu nad třicet".

Jak ses s tím vyrovnal?
Nejdřív jsem úplně vážně přemejšlel například o tom, že se vykašlu na muziku. Napadalo mě takový to: "Copak můžou někoho ještě zajímat písničky třicetiletýho chlapa?" Pak mi došlo - přesněji řečeno, Chris (Novoselic, baskytarista Nirvany – pozn. aut.), kterej je o dva roky starší, mě přesvědčil - že je to nesmysl. Všichni jsme přece vždycky poslouchali muzikanty, u kterých jsme neznali data narození, nikdy nás to nezajímalo, pokud nám měli co říct. Takže jediná změna, která třicítkou nastala, bylo to, že jsem přestal slavit narozeniny.

Takže Kurt v roce 2002 a třeba 1992 je pořád stejný člověk?
Dá se to tak říct. Snad jen s tím rozdílem, že se ten letošní nemusí vyrovnávat s tím bláznivým kolotočem, na kterým seděl ten před deseti lety. Mám samozřejmě na mysli to, co přišlo po Nevermind.

Ale i dneska musíš dělat rozhovory, točí tě televize, reklama běží na plné obrátky.
Jasně, ale už jsem víc v klidu. Vidíš, možná to je ta změna, kterou mi přinesl věk: už mě nerozhodí, když se musím bavit s deseti novináři denně a při koncertě mi do obličeje blejská dvacet fotografů. Navíc ta současná kampaň není ani zdaleka tak divoká jako tehdy. Nevermind bylo pro naši tehdejší firmu vlastně experiment a oni dělali všecko pro to, aby se jim vyplatil – což se bohatě vyplnilo. Dneska už jsme naštěstí v situaci, že si můžeme sami do značný míry vybrat, jakým směrem chceme promo vést, s kolika novináři chceme mluvit, a není problém ve chvíli, kdy už toho máš plný zuby, říct rezolutně "Dost". To jsou ale výhody kapely, která už má něco za sebou. Můžu ti říct, že mladejm kapelám fakt nezávidím. Já už bych to, co následovalo po Nevermind, v žádném případě absolvovat nechtěl.

V roce 1994 sis dal pauzu, která trvala na to, v jaké byla Nirvana pozici, dost dlouho. Celé tři roky jste nekoncertovali ani nenahrávali.
Kurt CobainTo bylo právě proto, že už jsem nevěděl jak – a jestli vůbec – dál. Nebylo to tím, že bych neměl nápady na písničky nebo pohrdal fanoušky Nirvany. Ale říkal jsem si – kurva, přece taky mám svůj vlastní život, nejsem jenom veřejný zboží! Měl jsem rodinu, malý dítě, který jsem chtěl vychovávat, potřeboval jsem si dát "voraz".

Co jsi během té pauzy vlastně dělal?
Byl otcem v domácnosti. To je docela inspirativní pro přemejšlení o kariéře v pop-music.

Návrat Nirvany na scénu byl ale ve velkém stylu. Multiplatinové album Gangway, po něm vyprodané skoro půlroční turné po celém světě, tři Grammy, dvě MTV Awards a řada dalších ocenění. Ale taky diskuse o tom, jestli Nirvana, potažmo hudební styl, který zosobňuje, bude mít ještě co říct v dalších letech.
...a navíc třicítka na krku, o tom jsem mluvil. Jenže my jsme nikdy nechtěli být žádná progresivní kapela. Už když jsme začínali, byl styl Nirvany a dalších spřízněných kapel trochu retro. Ale já si fakt nemyslím, že je důležitý, jak "starou" hudbu hraješ.
Zdálo se, že v tom mediálním třeštění, které po Gangway přišlo, se najednou cítíš ve srovnání s předchozími léty celkem dobře.

To bylo právě díky tý pauze, během níž jsem si hodně věcí uvědomil. Došlo mi, že pokud chceš lidem něco říct, jsou s tím spojený i věci, který se ti třeba dvakrát nelíběj, ale ty je musíš podstoupit, aby tě vůbec někdo slyšel. Ne že bych to předtím nevěděl, ale měl jsem mnohem užší limity. Prostě jsem přestal brát vážně věci, který za to nestojej. A taky jsem si začal víc věřit.

V jakém smyslu?
Uvědomil jsem si, že kdyby lidi moje písničky nechtěli poslouchat, kdyby jim nic neříkaly, žádná reklama by je k tomu přece nedonutila.

Ty jsi opravdu pochyboval o tom, že lidi oslovují písničky z Nevermind nebo In Utero?
No samozřejmě. Určitý pochybnosti mám dodnes – myslím, že pokud je jako autor nemáš, je to ta nejlepší cesta k tomu, stát se výrobcem sraček.

Zatímco ve svých začátcích byla Nirvana a grunge scéna obecně okrajovým proudem, postupem doby se včlenila do mainstreamu. Doufám že se neurazíš, ale dneska už co do obecného dopadu není moc velký rozdíl mezi vámi a třeba Madonnou nebo Springsteenem...
Proč bych se urážel? Na tom přece není nic špatnýho. V určitým věku to čeká na každýho. Pokud se rozhodneš, že zůstaneš muzikantem, do mainstreamu se musíš logicky dostat. Nemůžeš zůstat "hudebním teenagerem". Vždyť se podívej na kapely, který přišly dávno po nás: už taky jezdí kamiony, a dokonce prodávají svou hudbu – a někdy i ksichty – do reklam. Tak to prostě je a hotovo. Nemá smysl se s tím trápit.
(výňatek z rozsáhlejšího textu; publikováno se svolením autora)