Už to, že člověka při vzpomínce na Cobaina napadají samá velká a často až kýčovitá sousloví jako "generační mluvčí" nebo "poslední velká rock´n´rollová hvězda", svědčí o mimořádnosti jeho osobnosti. Připočteme-li si, že nic z vrcholné tvorby jeho kapely Nirvana neztratilo nic ze svého ataku a osobitosti, která dodnes svádí k následování, dostává jeho smrt z hlediska rockové hudby takřka existenciální rozměr.
Kurt Cobain (1967-1994)Narodil se v městečku Aberdeen nedaleko Seattlu, ve kterém pak strávil většinu svého života. Skupinu Nirvana založil s basistou Chrisem Novoselikem v roce 1987. Kapela debutovala v roce 1989 albem Bleach, které vydala kultovní seattleská firma SubPop, klíčová pro celé hnutí grunge rocku. Světový průlom Nirvana zaznamenala v roce 1991, kdy se upsala velké značce Geffen, u níž vyšlo album Nevermind. To si ještě mohla dovolit "uvést do života" v seattleském hudebním obchodě Bee Hive památným improvizovaným koncertem – v pozdějších měsících už by bylo něco takového nemyslitelné. Kapela, a s ní celý styl, se stala světovou senzací. |
Předčasná smrt má v dějinách rocku zcela odlišný, svým způsobem "romantičtější" rozměr než v jakémkoli jiném oboru lidské činnosti – jako by dílo zemřelého posouvala mnohem výš, než kde je jeho místo. Často tomu tak opravdu je. Na druhou stranu nejslavnější z těch, kteří "žili rychle a zemřeli mladí" skutečně zanechali nesmazatelnou stopu na hudební scéně a zřejmě by ji výraznou měrou spoluvytvářeli, i kdyby k jejich nešťastným koncům nedošlo. Vedle lidí jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison nebo John Lennon můžeme Kurta Cobaina zařadit bez byť jen špetky nadsázky.
V globálním rozměru byla scéna počínajícího a vrcholného grunge, jehož vůdčí kapelou Nirvana byla, vlastně posledním výrazným rockovým žánrem, který sice v mnohém pracoval s klasickými prvky, ale vnesl do nich cosi příznačného pro svou dobu a v těch nejvýraznějších zjevech uvedl na světlo i zásadní "písničkářské" osobnosti, vlastně poslední výraznou vlnou, ze které revivalizující tendence nevyčuhovaly do všech stran. Necháme-li stranou nerockové žánry jako hip hop a elektronickou hudbu, všechny následné "nové punky", "nové metaly" či "nové nové vlny" jsou – přes nepochybné kvality některých jejich představitelů – jiná kategorie.
DiskografieBleach (SubPop, 1989) Nevermind (Geffen, 1991) Incesticide (Geffen, 1992) In Utero (Geffen, 1993) MTV Unplugged In New York (Geffen, 1994) (pozn. do diskografie nejsou zahrnuty další hitové kompilace, singlové komplety a další nosiče vydané po ukončení existence kapely; ve věci aktuálního procentního hodnocení autor připouští jistý vliv sentimentu po kapele, jež tvořila soundtrack jeho mládí...) |
Grunge a s ním v první řadě Kurt Cobain přinesl, respektive vrátil do hry, ještě jeden velmi podstatný rozměr. V jeho hudbě totiž šlo skutečně o mnohem víc než jen o zábavu pro první signální. Hluboká reflexe světa, ve kterém sice právě skončila studená válka, ale ani omylem z něj nezmizely problémy jednotlivého člověka uprostřed systému, vzájemně propojila mladý euroatlantický svět v "generaci X", jejímž mluvčím právě Cobain byl. A jejíž existenci nejen symbolicky onen výstřel z kulovnice 5. dubna 1994 podtrhl a sečetl jednou provždy.
Úvahy typu "co by dělal Jimi Hendrix v padesáti letech" patří k docela oblíbeným tématům hudební takzvané alternativní historie. Takové otázky samozřejmě vzbuzuje i Kurt Cobain. Při jeho složité povaze, nesnadné orientaci na piedestalu rockové hvězdy a ve světě vůbec – kterou vnímáme z jeho textů i nejrůznějších dobových komentářů – vůbec není jisté, zda by k tomu, co se stalo v dubnu 1994 nedošlo třeba o tři roky později. Jeho smrt nebyla totiž jako v případě oněch dalších slavných mrtvých důsledkem "rock´n´rollového životního stylu" (jakkoli jej žil až nadoraz), ale pravděpodobně vyústěním psychického stavu.
I tak je ale představa přeživšího Cobaina (stejně jako Hendrixe, Morrisona a dalších ikon) velmi lákavá a vybízí k nejrůznějším představám. Přenesme se teď do roku 2002, kdy pořídil s Kurtem Cobainem při příležitosti jeho pětatřicátých narozenin fiktivní rozhovor publicista L. Wood a nastínil tak jednu z možných verzí oblíbeného "co by, kdyby".
Už umím říct "Dost"Fiktivní rozhovor s Kurtem Cobainem z roku 2002 Připadáš mi stále stejný – stejně se oblékáš, stejně vypadáš. Ty sám cítíš na sobě nějakou změnu za poslední léta? Udělala s tebou něco pětatřicítka? Jak ses s tím vyrovnal? Takže Kurt v roce 2002 a třeba 1992 je pořád stejný člověk? Ale i dneska musíš dělat rozhovory, točí tě televize, reklama běží na plné obrátky. V roce 1994 sis dal pauzu, která trvala na to, v jaké byla Nirvana pozici, dost dlouho. Celé tři roky jste nekoncertovali ani nenahrávali. Co jsi během té pauzy vlastně dělal? Návrat Nirvany na scénu byl ale ve velkém stylu. Multiplatinové album Gangway, po něm vyprodané skoro půlroční turné po celém světě, tři Grammy, dvě MTV Awards a řada dalších ocenění. Ale taky diskuse o tom, jestli Nirvana, potažmo hudební styl, který zosobňuje, bude mít ještě co říct v dalších letech. To bylo právě díky tý pauze, během níž jsem si hodně věcí uvědomil. Došlo mi, že pokud chceš lidem něco říct, jsou s tím spojený i věci, který se ti třeba dvakrát nelíběj, ale ty je musíš podstoupit, aby tě vůbec někdo slyšel. Ne že bych to předtím nevěděl, ale měl jsem mnohem užší limity. Prostě jsem přestal brát vážně věci, který za to nestojej. A taky jsem si začal víc věřit. V jakém smyslu? Ty jsi opravdu pochyboval o tom, že lidi oslovují písničky z Nevermind nebo In Utero? Zatímco ve svých začátcích byla Nirvana a grunge scéna obecně okrajovým proudem, postupem doby se včlenila do mainstreamu. Doufám že se neurazíš, ale dneska už co do obecného dopadu není moc velký rozdíl mezi vámi a třeba Madonnou nebo Springsteenem... |