Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Co se skrývá za zdí Petra Síse

  3:25aktualizováno  3:25
Známý českoamerický výtvarník a spisovatel Petr Sís se ve své nové knize Zeď vrací do nedávné minulosti - do života za železnou oponou.

Petr Sís - na snímku z roku 2006 | foto: Lukáš KuběnaMF DNES

James Bond, kečup, Beatles, basketbal... To byly pro mladé lidi vyrůstající v komunistickém Československu symboly "barevného" Západu. "Nevěděli jsme nic a všechno jsme si představovali - lepší, než to ve skutečnosti bylo," vzpomíná Petr Sís (1949).

Pro koho je vaše kniha?
Měl jsem potíž vysvětlit minulost svým dětem, ale i některým dospělým. A tak jsem ji začal kreslit: jaké jsme měli idoly, proč jsme je měli - až jsem si uvědomil, že všechny ty nuance a detaily stejně nevysvětlím. Že zůstanou v mé generaci a pochopí je jen ti, kteří jezdili na chmel nebo si doma vyráběli elektrickou kytaru. Děti se mě třeba ptaly: A jak jste si stahovali hudbu? Proto knížka tři roky vznikala a jsem rád, že vypadá, jak vypadá.

A jak se vyrábí ta domácí elektrická kytara?
To se na "španělky" - akustické kytary - přidělaly snímače, jenže ty padaly a rádia různě vybuchovala. Dnes už nikoho nenapadne, jak bylo těžké sehnat aparaturu - proto ze středisek ROH mizely mikrofony... Vyráběly se umělé špičky na boty a umělé podpatky a v troubě se pekly brýle, aby ztmavly jako ty Elvisovy. Naši hrdinové byli kluci s dlouhými vlasy, dodnes znám jejich jména, a rozdíly mezi kapelami byly důležité. Jedni fandili Olympiku, druzí Blue Effectu, který dostal pozvání do nejlepšího beatového klubu v Londýně. Všichni jsme si mysleli, že Radim Hladík je nejlepší světový kytarista, alespoň na úrovni Erika Claptona. Jenže jim ten Londýn na poslední chvíli zatrhli a mě bude do konce života mrzet, že se nedozvíme, jak by to bývalo dopadlo. Nejen tohle, ale i mnoho ostatního nešlo do knížky dostat. Doufám, že pro ty, co to nezažili, bude má kniha srozumitelná.

A pro ty, kteří to zažili?
Mou sestru Zeď rozplakala. Všechno ví, mnohé potlačuje, ale když to viděla na obrázcích, padl na ni smutek. Ale hodně lidem se smutek plete s nostalgií. I v těch podmínkách to byla doba jejich mládí, a teď jsou staří a říkají: Neměli jsme také spoustu legrace? Ale je to sranda v márnici. Pokládám za urážku, že jsme tím museli projít.

Byl to depresivní návrat?
Byl. Ale když v tom žijete, neuvědomíte si, že to nedává smysl. Je strašně jednoduché dítě zblbnout. Na zdi školy bylo napsáno Leninmaják, Lenin-zvon, a mně teprve nedávno došlo, co to znamená. Dokola jsem opakoval "leninmajákleninzvon" a myslel, že tak to prostě je.

Možná když to čte dnešní generace, může jí ta doba připadat docela dobrodružná...
Všichni toužili po tom, co mít nesměli. Když si dnes dcera otevře počítač, o světě ví všechno - my jsme nevěděli nic a představovali si to lepší, než to bylo. Měli jsme spolužáka, který jezdil za hranice a vyprávěl: Tak jsem, pánové, viděl film James Bond... A my v kavárně upíjeli kofolu a poslouchali se zatajeným dechem. Závodní auta, Bond, kečup, Beatles, basketbal - všechno to byly symboly něčeho barevného a my je přijímali nekriticky. Vlastně se trochu stydím, že jsem jako diskžokej ty mýty ještě podporoval. Dělal jsem rozhovory s kapelami a mohl jsem říct: "Hele, je to trošku umělé, dávají jim paruky, aby vypadali líp..." Ale já místo toho: "Ty blázne, kdybyste to viděli, maj zlatý kytary a fialový vlasy..." Zpětně mi lidé říkají, že když četli mé články, chtěli ještě o to víc ven.

Nad knížkou jste dlouho váhal. Proč?
Bál jsem se odpovědnosti. Ale pak jsem si řekl: odpovědnost je v tom, že začnu diskusi. Mnohým je nepříjemná, ale myslím, že by si to moje generace měla vyřešit. Mysleli jsme, že když hrajeme rokenrol a máme dlouhé vlasy, tak jsme dostatečně proti režimu. Když se na to podívám zpětně, tak se vláda musela smát. Nedali jsme se do strany, ale zase jsme nikde nedávali bomby. Mysleli jsme si, že podvracíme hudbou. I své diskotéky jsem pokládal za osvětu - a za osvětu pokládám vlastně i tuhle knížku.

Měl jste strach?
Jistě, byl jsem mockrát předvolaný na bezpečnost kvůli diskotékám. Přijeli v šest ráno, odvezli mě na ústřednu a ptali se: Údajně jste 26. února ve 22.20 na diskotéce v Tišnově řekl: Narodil se Rusák, jmenuje se Husák. Tehdy jsem strašně dlouho žádal o stipendium do Anglie, až si mě jednou zavolali do Bartolomějské (ulice, kde sídlila tehdejší komunistická policie - pozn. red.), kde seděl policajt se štosem a významně na něj poklepával: "Všechno o vás víme. Kdybyste v té Anglii potkal někoho, kdo by hanil Československo, tak byste nám to jistě řekl." Takhle jsem se dozvěděl, že do Anglie pojedu - a měl jsem šílenou radost. Otázka je, kdyby ten estébák vytáhl papír "tak mi to podepište", zda bych ze samé touhy vycestovat nepodepsal... Myslím, že ne...

A jak to bylo s koncertem Beach Boys, který jste uváděl?
Říká se slavná skupina Beach Boys, Rolling Stones, ale ona ta sláva někdy klesala a jindy rostla. Beach Boys tehdy zrovna klesala, a když o tom člověk uvažuje po těch letech, bylo absurdní, že deset měsíců po sovětské invazi sem přijíždí americká kapela, i když bychom radši Rolling Stones. Soukromým letadlem přijelo pět Beach Boys se stočlenným orchestrem, trochu zhýčkané hvězdy, ale koncert v Lucerně byl fantastický: pot kapal ze stropu, a když jim na chvíli vypadl syntetizátor, zpěvák zaječel: "Ať Bůh zničí všechny Rusy!" Všichni tleskali, Beach Boys v Lucerně zpívali o holkách z Kalifornie a my si připadali propojení s celým světem. Ale bylo to vlastně hrozně nezodpovědné, protože nám dávali klamnou naději. Někdo měl přijít a říct: Bacha, do dvou let to bude tak jako dřív. A bude hůř.

Socialistické Československo je ve vaší knížce šedivé. Jakou barvu má pro vás dnešní Česko?
Barvy mi symbolizují vzrušující rok 1968, změnu odráží i struktura obrázků: čtverečky symbolizují řád a strukturu starého režimu, a pak se najednou uvolní do spirály. Vždycky jsem věděl, že minulost chci dělat černobílou jako ty dlažební kostky a oprýskané šedé domy, které už neexistují. Všechny domy na Malé Straně zezelenaly a zrůžověly. Mám fotografii Nerudovky z jara 1989, prší. Je to neuvěřitelný rozdíl: osamělá temná ulice. Když dnes vyjdu z domu, strhne mě dav turistů. Je to tak barevné, až je to neskutečné, marně hledáte, jak to předtím mohlo vypadat.

Jaký je rozdíl mezi americkou a českou verzí knihy?
V původní verzi se hrdina nikdy nedostane do Ameriky: je malé dítě, které chce kreslit, a letí na síle umění svých obrázků. U zdi se rozhoduje mezi dobrými a špatnými věcmi, podobně jako v životě. Jeden Angličan v Portugalsku to pochopil tak, že to špatné je v komunismu, dobré v kapitalismu a to nejlepší v Americe... Ale to nemělo nikdy být o Americe, ale o ideálu, který jsme měli, sen o něčem, co je svoboda.

Česká verze zahrnuje i posledních deset let. Kterou z těch dvou verzí máte radši? Nevím. Někdy mám raději věci nedoslovené, ale v americké verzi chybí současnost a někdy i ironie - sny se sice splnily, ale dobře víme, že ani ve svobodě některé věci úplně nefungují.

A jaké jsou vaše dnešní sny?
Zastihla jste mě v takovém divném období. Přirovnám to k chodbě s mnoha dveřmi ze Žluté ponorky. Když jste mladá, tak je spousta dveří otevřených: říkáte si, že se naučíte jazyky nebo si otevřete ovocnou farmu. Ale jak stárnete, postupně si uvědomujete, že už se ty jazyky nikdy nenaučíte a na farmu je pozdě. Teď zjišťuju, že se hodně dveří přibouchlo. Podíl na tom má i šok, že mi děti vyrostly do puberty - inspirovaly mě deset dvanáct let, a najednou už je to nezajímá, najednou jsou velký. Lidi se mě často ptají: O čem bude další knížka pro děti? A já si nejsem absolutně jistý.

Prý má vaše příští kniha být o Marco Polovi v zemi karbanátků.
Marco Polo mě vždycky lákal - jak mu nikdo nevěřil a říkali mu pan Milion. Udělat moderního Marca Pola, který by byl z jiné kultury či planety a s údivem pozoroval Ameriku. Fascinuje mě, s jakou samozřejmostí moje děti berou třeba i ten karbanátek, na který si plácají kečup. Kdybych to vše vysvětlil jiným, nelogickým způsobem, bylo by to absurdní.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jitro, 1857, Josef Mánes
Salmovský palác se v říjnu rozloučí s Mánesem i Navrátilem

Milovníkům výtvarného umění zbývá už jen měsíc a půl, aby si prohlédli expozici Umění 19. století v pražském Salmovském paláci. Národní galerie ji totiž od...  celý článek

Óda, Adam Štech pro Letní výtvarný salon
Mladí umělci táhnou. Galerie Kodl prodlužuje Letní výtvarný salon

Pražská Galerie Kodl zasvětila prázdninové měsíce Letnímu výtvarnému salonu, který představuje mladou generaci českých výtvarníků. Kvůli rostoucímu zájmu ze...  celý článek

Z výstavy Voayer v pražském prostoru DUP 39
VIDEO: Staňte se voyerem. Výstava ukazuje nahé ženy v sexuálních polohách

V Praze začíná kontroverzní výstava Voayer, která návštěvníkům ukazuje živé nahé ženy jako skulptury. K vidění bude tři dny v prostorách galerie DUP 39. Vstup...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.