Je to kapela plná podivných rozporů. Těžko jim upřete muzikantskou zručnost i upřímnost. O to smutnější poslech to je, když cítíte potenciál, který se utápí v zaměnitelnosti.
Těžko se popisuje, čím by měli chybějící charisma nahradit. Jsou mizerné kapely, které nemají nic jiného (namátkou Bon Jovi či Aerosmith) a stejně jim to není nic platné. Mizerné muzice se vyhnout neumí, protože jim chybí vkus. Yellowcard vkus nechybí, jen moc neví, co s ním.
Kapela, která se dala dohromady v roce 1997, se prosadila až v roce 2003 deskou Ocean Avenue, které se díky hitům jako Way Away nebo Only One prodalo dva a půl milionu kopií. Následovalo megaturné, nejvyšší rotace klipů na MTV, znovu vydané skladby z "neznámého období", až přišel čas přemýšlet jaká bude další deska.
Yellowcard rozhodně nelze upřít snahu někam se posunout, pokud možno do sfér, kde jejich tvorba dostane muzikantštější a umělečtější vizáž. Snad i proto si najali orchestr, který vypjatými smyčci podtrhává burácející kytary.
Je to prázdný, rozmáchlý patos, v němž jsou snadno zaměnitelní s každou druhou "collage-pseudopunk" bandou, který je vede do slepé uličky. Kapele sluší komornější momenty. Například ve skladbě Two Week From Twenty je vidět, jak skvěle si rozumí s nečekaně klidnými jazzovými a bluesovými pasážemi.
Méně je někdy více. Čím méně Yellowcard tlačí na pilu, tím jasněji se z jejich hudby klubají zárodky "přidané hodnoty". Jenže tlačení na pilu, že čím monumentálnější zvuk a ukňučenější hlas, tím víc toho předám, je nešvarem současné vlny amerických rockových kapel.
V tomhle smyslu jsou Yellowcard tím nejlepším příkladem, jak móda může ubíjet talent. Kdyby se tahle čtyřka objevila na scéně v době mnohem civilnějšího a špinavějšího seattleského zvuku ze začátku devadesátých let, jejich talent by rozkvetl o poznání zajímavějším směrem.
Skladby jako Martin Sheen or JFK, City of Devils nebo Words, Hands, Hearts jsou ukázkovými ukázkami sterilního mlácení prázdné slámy. Kytary hřmí, zaměnitelně kňučivý hlas Ryana Keye se kroutí jako zmije, ale všechno vám to jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.
Není to ani o klišé nebo vykrádání vykradného. Jistě, Yellowcard kopírují všechna ta schémata nabroušených amerických partiček, ale víc než plagiátorství v návalech rockové energie cítíte prázdno a nudu. A je trochu smutné slyšet dobře odehranou nudu.
YELLOWCARD: Lights And Sounds
EMI, stopáž 52:44
Tři pecky: Two Weeks From Twenty, Rough Landind, Holly, Down On My Head
Hodnocení iDNES: 
