Svědčí o tom hlavně tzv. americká trilogie pojednávající o excesech americké ideologie ve 20. století, již mimo jiné spojuje postava pozorovatele a vypravěče Zuckermana, nyní postaršího impotentního muže žijícího na venkově.
Protagonista novely Umírající zvíře je však do značné míry jeho protiklad: žije na Manhattanu, stále učí, objevuje se v médiích - a především se stále náruživě věnuje sexu. Davida Kepeshe přitom anglicky vládnoucí čtenáři znají z románů Ňadro (1973) a Profesor touhy (1977), zatímco česky se teď objevuje poprvé.
Život bez iluzí lásky
Při analýze knihy je dobré vyjít z jejího titulu, který pochází z básněW. B. Yeatse, a z motta další Irky Edny O’Brienové - jako by chtěl Roth předeslat, že katolické Irsko a puritánská Amerika zaujímají podobně restriktivní postoje k sexu, třebaže Spojené státy prošly sexuální revolucí 60. let.
A právě nad jejím odkazem se zamýšlí sedmdesátiletý Kepesh, který se tehdy rozvedl s tím, že si hodlá vychutnat veškeré výdobytky volné lásky a zároveň si udržet od všech žen kritický odstup, neboli žít mimo iluze o romantické lásce.
Hrdinovo poklidné bytí naruší až aférka s mladou a vnadnou bývalou studentkou kubánského původu, která nečekaně přeroste v něco víc - Kepeshe začne stravovat doposud nepoznaná žárlivost, kterou on sám neotřele nazývá pornografií žárlivosti, či dokonce pornografií vlastního zničení.
Když se tedy jejich vášnivý vztah rozpadne, pocítí téměř úlevu, přestože v myšlenkách Consuelu nikdy neopustí. Ta ho však na sklonku milénia navštíví s drtivou zprávou - trpí rakovinou prsu, o které taky brzy přijde. A ačkoli Roth ponechává konec otevřený, zdá se, že se k ní Kepesh vrátí. Ne z povinnosti, ale protože k ní něco cítí, a je schopen přinést oběti.
Sám milostný a v závěru tragický příběh však v centru pozornosti nestojí, třebaže jím autor boří nejedno tabu: vždyť Kepeshův chtíč nezaobalený do krásných frází je v důsledku jeho věku pro mnohé nepatřičný.
Podobně jako Sophie Williama Styrona však i náš protagonista vnímá sex jako mstu smrti, jejíž blízkost si pořád a palčivě uvědomuje. Jako jeho morální protiklad navíc stojí vlastní syn utápějící se ve frustracích z nevydařeného manželství, z nějž však jako správný „mravopočestný snob“ neunikne, třebaže má „ženskou bokem“ - což je podle Kepeshe vrchol pokrytectví.
Mnohem důležitější místo než děj zaujímají profesorovy úvahy, které se stávají kulturním komentářem k době přítomné i minulé: viz např. skvělá charakteristika 50. let, kdy se do ložnic „muselo šplhat po hromosvodu“ a „člověk si v říši sexu připadal jako zloděj“, protože „ani jedno, ani druhé pohlaví nemělo tušení, na co má od narození právo“.
Méně brilantní
Oproti Americké idyle či Lidské skvrně, dvěma již přeloženým mistrovským románům výše zmíněné trilogie, má novela slabší stránky.
Pokud Kepesh hovoří o dnešních ženách s kariérou, které si vhodného partnera nedokážou najít ani pomocí seznamky, není příliš jasné, jak za tento reálný společenský jev může emancipace datující se zpátky k hnutí 60. let.
Ostatně vůbec se zdá, že oproti Zuckermanovi je do sebe ponořený Kepesh méně souvislým (a tudíž brilantním) glosátorem - a těžko soudit, zda to lze přičíst spíš zpovědní formě nebo kratšímu rozsahu.
A ještě poznámka pod čarou - zatímco líčení pompézních oslav přelomu tisíciletí s veškerou hysterií kolem patří k nejpůsobivějším pasážím, kratičká narážka na planoucí rachejtle a na to, že „žádnou z nich nezapálil bin Ládin“, je trochu laciná.
PHILIP ROTH - Umírající zvíře
Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2007, 120 stran, doporučená cena 229 korun.
hodnocení MF DNES: 90%
