Eva Holubová & Jan Kraus

Eva Holubová & Jan Kraus - Eva Holubová & Jan Kraus: Pravdu prosím! (obálka knihy) | foto: Nakladatelství XYZ

Co má společného Kraus s Klausem? A se Zemanem?

  • 4
Knižní biografický rozhovor s hercem a moderátorem Janem Krausem Pravdu, prosím! je netypický. V úloze tazatelky jej s ním totiž vedla jeho kolegyně, herečka Eva Holubová.

Až na pár okamžiků, kdy do hry Holubová vstupuje s vlastními zážitky, ze kterých vyvozuje otázky a je schopna přinést ne úplně tuctový pohled na zpovídanou osobnost (třeba v kapitole o Krausově hře Nahniličko, v níž oba hrají), ale ustupuje její osoba do pozadí.

Holubová se Krause neptá prakticky na nic, na co by se neptal průměrně připravený novinář či profesionální "spisovatel biografií celebrit". Je ovšem otázka, zda by se s někým jiným Kraus vůbec bavil - a zda by se s ním bavil takto, tedy relativně otevřeně.

Otevřenost patří k pozitivům knihy, stejně jako absence snahy za každou cenu vtipkovat. Kraus si sice udržuje svou šarži "sršatce", velmi často ovšem odpovídá civilně. Taková místa knihy - třeba vyprávění o rodině, dětství a dospívání - patří k nejlepším.

Daní za to, že byla Holubová Krausovi důvěryhodnou - a důvěrnou - tazatelkou, je nepříliš dobré zpracování knihy. Vedle dobrých otázek a zajímavých odpovědí totiž ke kvalitě takového díla neodmyslitelně patří také řemeslo.

To samozřejmě Holubová nemá a ani není povinna mít. Je věcí nakladatelství, jež tento projekt buď vymyslelo nebo přijalo, aby dodalo schopného redaktora, který dá knize, vzniklé evidentně převážně korespondenční (e-mailovou) formou, definitivní tvar a hlavně vychytá chyby.

Těch se zde totiž sešlo víc než je zdrávo. Nechme stranou hojné hrubky gramatické, byť i ty při četbě ruší. Že se ale v knize objevují chyby ve jménech notoricky známých osob (kupříkladu Larry Flint místo Flynt, Yveta Toušlová místo Iveta) a další věcné lapsy (Jan Schwarz byl patriarchou Církve československé husitské, nikoli Českobratrské) je skutečně na pováženou.

Úkolem recenze je samozřejmě hodnotit úroveň zpracování knihy, nikoli názory a formu odpovědí tázaného. Přesto se nelze vyhnout několika poznámkám i na toto téma.

V kontextu s (ne)profesionální kvalitou knihy totiž úzce souvisejí. Navíc některé Krausovy výroky vypovídají o jeho ne vždy konzistentním uvažování. V lecčems se totiž podobá některým politikům, pro něž jinak nachází jen značně sarkastická slova.

Kraus sám sebe rád vidí jako demokrata, dost často ale hovoří jako jediný a nezpochybnitelný Chytrolín První, který všechny, kteří nevyznávají jeho názor, považuje za méněcenné.

Jeden příklad za všechny: když mluví o účasti svého syna Davida v pořadu Uvolněte se, prosím, říká mimo jiné: "A bylo mi jasné, že se ozve hlasité skřehotání. Ale nehodlám pro to, aby diletanti byli klidní, obětovat kvalitu pořadu."

Názor, že zpěvák, velmi často diletantsky skřehotající za průměrného hudebního doprovodu převzaté hity, by nebyl nejfrekvantovanější hudební tváří veřejnoprávní televize, kdyby neměl správného tatínka, je tudíž podle Krause nikoli hodný diskuse, nýbrž prostě irelevantní. Hotovo.

Na mnoha místech knihy se Kraus opírá do tzv. intelektuálů (v jeho pojetí obvykle slabí zamindrákovaní chudáci, kteří nechápou, že bavit lidi čímkoli je velké umění a bulvár je pro společnost nepostradatelný), ještě častěji však do novinářů (kteří, hlupáci, obvykle nechápou vůbec nic a jsou za to královsky placeni).

Krausovo dštění síry na novináře (prakticky nepřipouští, že by mohli existovat dobří a špatní) vzbuzuje podezření z alibismu. Odteď totiž může nad všemi zápornými recenzemi své práce mávnout rukou s tím, že se jedná o pomstu za tuto knihu.

Kraus na straně 187 říká: "Pro hodnocení novinářů platí zásadní české novinářské pravidlo: vše je osobní." Autor této recenze prohlašuje, že Krause osobně nezná a přes sklo televizoru je mu většinou více než sympatický. Přesto mu tato kniha připadá jako to nejhorší, co Jan Kraus pod svým jménem vypustil do světa.

Eva Holubová, Jan Kraus - Pravdu, prosím!
Nakladatelství XYZ, 328 stran
Hodnocení iDNES.cz: 40%