Co by básník Bašó hledal mezi paneláky na sídlišti?

- Kam popluje básnická knížka Tadeáše Birona Neviditelné slunce, vydaná (a vytištěná) v Ústí nad Orlicí nakladatelstvím Magalhaes-Cano nazvaným podle slavného portugalského mořeplavce a jeho kormidelníka? Na svět jí pomohl náš mořeplavec a spisovatel Rudolf Krautschneider, jenž se letos na lodi Victoria vydal na cestu kolem světa; editorský podíl na jejím vydání měl autorův přítel básník Jiří Červenka, kastelán na hradě Pecka.

Svět a domov určují podivuhodný debut tohoto hádám tak pětapadesátníka - dvojsbírku (Stoh z let 1985 až 1991 a Sondy nebo vandr za vodopádem, zahrnující léta 1992 až 1995), jež obsahuje na 350 různorodých básnických textů. Počet, který může odradit i u Holana. Čtení rozsáhlého Neviditelného slunce však uběhne lehce a přirozeně, lze při něm totiž nahlédnout do autorovy dílny, jejíž princip souzní se zvoleným mottem od Karla Hlaváčka o přednostech "nehotového", to jest nevydestilovaného výboru textů.
Stáváme se svědky opravdového literárního souboje s "cizími silnými individualitami", když pročítáme tento pozoruhodný sumář rodáka z Příbora na severní Moravě (který zakotvil ve středočeských Kralupech nad Vltavou), tento básnický deník, jímž se refrénovitě míhají apostrofy autorových oblíbených básníků či skutečných postav, jež poznamenávají i nesou osobitou poetiku.
Určujícím a pro Bironovu poetickou "mapu kalamit" nosným je dialog vedený s americkým básníkem Williamem Carlosem Williamsem, to jest vliv jeho výrazově střídmých básnických miniatur, respektu ke konkrétním věcem, citu pro vztah lokálního a univerzálního. Chodecká - a zdá se, že i vychozená - Bironova nemetaforická poezie znovu aktualizuje lehkost čínské a japonské básnivé moudrosti, a prodlužuje tak v naší poezii část beatnického dědictví inspirovaného učením buddhistických a taoistických nauk.
S takovouto vzdělaneckou a citovou výbavou se básník Biron ocitá uprostřed kralupského sídliště. Nepokouší se svému okolí uniknout, ale soustředí se na banální svět smyslových věcí a doufá, že "snad básníci nezapomenou na detaily/ které o všem rozhodují". Odmítá chodit v lese symbolů, nechce vidět harmonii za každou cenu, umanutě traktuje - na první pohled mizernou - realitu kolem sebe (kolem nás všech), zpívá o "skutečné bolesti".
Ve svých miniaturách, lyrických glosách, v lapidárních záznamech prchavosti Biron neokázale píše o vadnoucí kráse tělesnosti, chvilkovém erotickém vytržení, žasne nad naší nicotnou (ale i krásnou) konečností, na kterou - jen ušlechtilá - poezie občas pozapomíná. Ukazuje, jak se i básnické téma může funkčně a dobrodružně proměňovat. Vždyť "Bašó na sídlišti/ by hledal/ mezi paneláky/ něco zajímavého/ a ne kvetoucí sakury".

VRATISLAV FÄRBER - Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR


Tadeáš Biron: Neviditelné slunce. Magalhaes-Cano, Ústí nad Orlicí 1998, 192 stran, náklad a cena neuvedeny.