Devětadvacetiletý Beck Hansen, známý pouze jako Beck, je typickou postavou devadesátých let. Jeho písničkářské a muzikantské ego se sebejistě prodírá vzhůru nad stylové naplaveniny, které shromáždilo celé uplynulé století: dřevní blues, country, folk, rap či techno. Mladík Beck je nadán schopností jakéhosi postmoderního hrnčíře. Všechno, co shrábne na svůj pracovní stůl, vytvaruje do podoby nových kompozic, které ani po studiovém "vypálení" neztratí chutě původních stylových prvků. I v rozhovorech se Beck občas vyjadřuje v duchu své hudby: "Jak píšu? Otevřu velkou skříň, kde mám spoustu přilb. Pak si je postupně nasazuji, vezmu si tři lahve Robitussinu a hrozně rychle je vypiju. Pak si zapálím ruku a musím psát velice rychle, než mi ohoří."
MÍŠENCOVY RADOSTI
"Začínal jsem s folkem a tradiční muzikou. Z tohoto bodu se odvíjely mé další pokusy, kdy jsem zkoušel experimentovat s naprosto odlišnými styly," vzpomíná Beck v rozhovoru pro MTV. Genetické kódy americké muziky získal už v rodině, která žila v Kansasu. Jeho otec byl potulný bluegrassový muzikant, matka úřednice, a tak Becka vychovávali spíše dědové. První byl kněz, druhý umělecký řemeslník, který vytvářel věci ze všeho, co našel i někde na smetišti. Od něho možná Beck pochytil nejvíc, když začal poprvé svým agresivním rytmickým způsobem "třískat" do kytary. "Jsem tak trochu míšenec. Částečně z jižní Kalifornie, Kansasu, Brooklynu, Woodenvillu. A trochu z Evropy, na všech místech jsem vyrůstal," shrnul s nadhledem Beck. Ve dvanácti se přestěhoval za matkou do Los Angeles, kde se mu naplno otevřel svět pouliční kultury. Je to podobná mozaika, kterou Beck "překlápí" do svých skladeb. Hudebně nasává město; jako když jdete kolem garáží, kde právě zkouší rocková kapela, kterou z jiného místa ruší skřípavé kvílení elektronického experimentátora, zatímco do pravého ucha vám hraje vrásčitý bluesman. Beck, jenž začal vystupovat po klubech a chvíli působil také v New Yorku, si začátkem devadesátých let pořídil domácí nahrávky. "Písničku Loser, ze které začali všichni šílet, jsem natočil v obýváku na osmistopý magneťák. Ale je to jenom část mé osoby," říkal Beck, jako by se bál, že zveřejněním své hudby ztratí část identity. "Chci jen vyslovit svůj názor, ne ho přizpůsobovat trhu, aby se dal lépe prodávat." V roce 1994 Beck vydal dvě alba na nezávislých značkách, z nichž jedno neslo označení "zvukové exploze", druhé "stará country", a zároveň splnil smluvní závazek pro kolos Geffen. V jeho produkci nahrál oficiální debutový titul Mellow Gold, který se rychle zařadil mezi deset nejprodávanějších alb Ameriky. Svoji expanzi Beck rozšířil na Evropu a domácí publikum ho poprvé slyšelo v bývalém pražském klubu Belmondo. Ačkoli na kytaru vyloudil i falešný tón, jeho kolážistický talent jasně překryl výraz kluka, který se v hudebním byznysu teprve usazuje.
NEVYZPYTATELNÁ CELEBRITA
Celebritou se Beck stal, když vydal album Odelay (1996), které mu přineslo dvě ceny Grammy a úctu kritiky. Z šablony hudebního Mičurina Beck vyklouzl loni, když přišel se stylově sepnutější deskou Mutations, která se v podobě náročnějších kompozic vrátila k jeho folkrockovým inspiračním zdrojům. V hitparádách si dlouho nepobyla a vydavatelský obr Geffen asi skřípal zuby. Letošní novinka, nedávno vydaná deska Midnite Vultures, je skokem doprostřed pop-music, ale rozumějme dobře, skokem do Beckova košatě rozbujelého světa pop-music. Zpěvák tentokrát ulétl na funku či soulu osmé dekády, jako by chtěl vyfouknout Princovi jeho muziku a zároveň ji zachránit pro další generaci (ovšem Prince by asi sotva pustil do svého studia v Paisley Parku živé banjo). Beck se z ulice přesunul na party, a více než melodiemi láká posluchače prostořekými texty. Co provede příště, neví možná ani on sám, ale tak by to mělo i v popu být.
|
