RECENZE: Lahůdkový seriál, ve kterém „doktor House“ jezdí bryčkou

Americký úprk filmařů z kin k obrazovce se vyplácí. Pak mohou vznikat lahůdky jako Knick: Doktoři bez hranic, seriál z produkce Cinemaxu, který u nás poběží současně se zámořskou premiérou od 9. srpna.

Oscarový režisér Steven Soderbergh za kamerou, v hlavní roli nositel oscarové nominace Clive Owen, vůkol přepečlivé retro New Yorku roku 1900 a hlavně příběh, jenž oblibu bílých plášťů využívá jinak než naše Nemocnice či Sanitky, o Doktorech z Počátků nebo Ordinaci raději ani nemluvě.

Knick: Doktoři bez hranic

70 %

Režie: Steven Soderbergh

Hrají: Clive Owen, Eve Hewson, Andre Holland, Eric Johnson

Cinemax, 9. srpna 2014, 22.00

Kinobox: 87 %

Ztrhanou trosku za svítání probudí nahé asijské stvoření, cestou do práce si v bryčce uhýbající raným tramvajím vylepší kondici dávkou kokainu a jde rovnou na operační sál – tedy spíše do bitvy, kterou nemůže vyhrát. Krev se odsává ručně, kyslík vhání pedály, nástroje si hrdina odlévá podle vlastních nákresů v kotelně a s každým ztraceným pacientem se ještě zarytěji opevňuje ve své soukromé pokrokářské válce s Bohem, který „historicky drží vítězné skóre“.

Přitom má vedle sebe i sestřičky v úboru řeholnic, zřízenci záchranek čili zdravotnických kočárů kšeftují s lepšími zákazníky stejně jako městský hygienik a dáma, která rozhodne, jestli do nemocnice Knickerbocker zavede elektřinu, vnucuje primáři černošského pobočníka. To je dost na jednoho zchváceného lékaře, který se obrní jedinou možnou zbraní: jedovatou jízlivostí. To není primář Sova, dovede ranit neméně vtipně a brutálně jako Dr. House, se kterým má vůbec hodně společného, od podpůrné drogy přes šarvátky se šéfkou až po svůj odborný tým. Autoři zjevně Dr. House milují – a kdo by nemiloval, jenže jeho koncept přejímají alespoň v prvním dílu poněkud okatě, jako by jen změnili kulisy a datum v kalendáři.

Clive Owen hrozí závislostí

Ale to neznamená, že by House z počátku minulého století neúčinkoval. Profesní posedlost, věcnost, odtažitost, otrlost coby hráz cynického humoru proti kolapsu citů tu hrají výtečně. I názorná, chladnokrevná, nikoli však senzacechtivá řezničina: rekonstrukce dobových chirurgických zásahů se nehalí do milosrdné roušky. A scéna, kdy dcerka imigrantů překládá své matce verdikt, že už se neuzdraví, by v Ordinaci nesměla ani na dvorek.

Hlavním požitkem je však sledovat, jak točí výsostný filmař, jak používá světlo, barvy, hudební linku; pro Soderbergha hranice mezi filmem a televizí dávno neexistují. Což lze vztáhnout i na Owenovo herectví, soustředěné, jako by právě ztvárňoval Hamleta, nikoli seriálového doktůrka. Jeho výraz hrozí dokonce návykovou závislostí: kdo si dá první díl v originále s titulky, sotva už přejde k dabované verzi.