Muzeum tím překvapivě narušilo skepsi českého diváka, který je až příliš často odkázán putovat za velkými světovými malíři do Paříže, Berlína nebo Vídně. Díla zapůjčilo muzeum z maďarské Pécse, kde se Vasarely narodil a které ke konci života odkázal zhruba čtyři sta svých prací.
A protože olomoucké muzeum s Pécsí dlouhodobě spolupracuje, výstava je připravena s maximální citlivostí: ať jde o výběr obrazů, volbu výstavního prostoru a instalaci nebo doprovodný, cenově snadno dostupný katalog.
Cesta k op-artu
Vasarely od počátku své umělecké dráhy tíhnul k racionalizaci umění, k propojení vědy a vizuální poezie – měl zájem zachytit svět „výhradně čistou formou a barvou“. V tom mu vycházel vstříc dobově populární funkcionalismus, který umění redukoval na základní, nosné tvary a jednoduchou barevnost.
V roce 1928, když mu bylo dvaadvacet let, začal studovat na nově otevřené budapešťské škole Mühely, která rozvíjela linii německého Bauhausu. Jeho první výtvarné práce, které jsou v olomouckém muzeu k vidění, působí velmi přísně a chladně – po vzoru architektonických plánů dělí plochu na základní geometrické tvary a používají velmi tlumenou, pastelovou barevnost.
V roce 1930 odešel umělec do Francie; žil po pařížských hotelích a přes dvě dekády nasával nové podněty, než se propracoval k vlastnímu rukopisu. Zapůsobil na něj kubismus, který mu ukázal možnosti dvojrozměrného uchopení prostoru (Mannequin, 1946); koketoval se surrealismem (nedatovaná Etude en bleu); přijal lekci od lyrických abstrakcionistů, třeba Hanse Arpa, mistra ladných oválných tvarů a soustředěné magie monochromních ploch (Indore, 1952); inspiroval se také u puristického minimalisty Le Corbusiera (Gordes Tabor, 1948).
Sice už v roce 1939 vytvořil tapiserii znázorňující dvojici zeber, propletených jako symboly jin a jang, dílo, které pokouší stereotypy divákova oka. Ale na podobném principu založený op-art, styl, jenž tohoto maďarsko-francouzského umělce proslavil, se zrodil teprve v první polovině 50. let, nedlouho před Vasarelyho padesátkou.
Pohyby, klamy, provokace
Jako by v tom bylo cosi symbolického: zhruba v době, kdy se v jeho rodném Maďarsku chystalo povstání proti komunistické krutovládě, vzbouřil se Victor Vasarely proti svému dosavadnímu dílu. Odvrhl všechny předchozí slepé uličky a spokojil se s nejčistší abstrakcí: dvojicí základních geometrických tvarů, kruhem a čtvercem.
Začal je zmnožovat, kombinovat a deformovat – nejprve v černé a bílé, později v maximálním barevném spektru. Od grafiky a malby přešel k technice sítotisku a technologický rozmach v 60. letech mu záhy dovolil, aby do své hry na pomezí vědy a umění přizval speciální počítačové programy.
Začala vznikat díla o racionálním základu, ale hluboce metafyzického vyznění – a právě tyto práce tvoří těžiště olomoucké výstavy. V muzejních sálech, které připomínají trojlodí kostela, visí obrazy, jež z různých úhlů pohledu mění svůj tvar i barevnost; jiné jsou tak mocně iluzivní, že před soustředěným pohledem diváka ožívají: propadají se do sebe nebo naopak vstupují do prostoru.
Pohybují se, protahují, křiví, klamou, provokují. Je to sice čistě matematické, spočitatelné univerzum, ale zároveň svět, který exploduje v nekonečnu sugestivních variací a obměn, příbuzný mimo jiné vizuálním kouzlům Holanďana M. C. Eschera nebo belgického surrealisty Reného Magritta.
Vasarely dával některým svým op-artovým obrazům futuristické, kovové názvy (jako Bo-Ra, ReyTey, Zet-Rg), jinými často odkazoval k nebeským tělesům (Cassiopée či Vega Bleue). Jsou to dvě tváře jednoho mistra – a právě v jejich jednotě tkví jeho přínos světovému umění: v dokonale zvládnutém průniku umělého a přirozeného, moderně robotizovaného a věčně iracionálního, počítačově zřejmého a vesmírně nepostižitelného.
K jakému pólu měl Victor Vasarely blíž, prozradil sám v roce 1955: „Abstraktní malíř je introvertem ne snad proto, že by si přál uniknout z reálného světa, ale proto, že sám sebe chápe jako část celku. Proto se nesnaží vytvářet díla, která by kopírovala přírodu, ale která sama o sobě přírodou jsou.“
Victor Vasarely
Ze sbírek Janus Pannonius v Pécsi. Muzeum umění, Denisova 47, Olomouc, kurátorka Gina Renotiere. Výstava trvá do 27. ledna 2008, vstupné 50 korun, cena katalogu 200 korun, www.olmuart.cz.
Hodnocení MF DNES: 90%
