Vzpomínky na léta v totalitě se nesmějí smrsknout jen na historky o džínách kupovaných v tuzexu a absurditách dokumentu zvaného výjezdní doložka, míní třicátníci a lidé ještě o pár let mladší, kteří stojí za akcí nazvanou Cirkus totality. Ta právě vrcholí v Praze a její část by se měla předvést také v Plzni.
Součástí akce je venkovní expozice Kalendárium totality, divadelní představení Osobní anamnéza a plánovaný Trenažér totality. Patří sem i čerstvě vydaná publikace Věčné časy, která sestává jednak z osobních výpovědí příslušníků různých generací, Václava Havla, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jana Rumla a Martina C. Putny, jednak z podrobné encyklopedie každodenního života v komunistickém Československu, jejímž autorem je historik Kamil Činátl.
Nepoučovat, jen se ptát
"Chtěli jsme se vyhnout velkým slovům jako soud, popírání či temno," vysvětluje umělecký ředitel Cirkusu totality Ondřej Cihlář. "Slovo cirkus má dnes širší význam. Chceme tak naznačit, že všechny součásti akce jsou svým způsobem atrakce a současně výraz cirkus odkazuje k pitoresknosti, absurditě a zrůdnosti doby," dodává.
Loni v listopadu vyslechl rozhlasovou anketu, v níž se redaktoři ptali teenagerů na 17. listopad. Většina neměla potuchy, k čemu se výročí vztahuje, ti "informovaní" odpovídali nejistě, že šlo o cosi s demonstracemi a komunisty. Zda to byly projevy souhlasu či odporu, nevěděli.
"Uvědomil jsem si, že to je hodně špatné. Nejmladší generace většinou ví, kdy začala německá okupace, ale o událostech starých dvacet let netuší nic. Z toho vychází i náš cíl. Nemáme ambice poučovat někoho o totalitě, nejsme generace, která předává zkušenosti. Spíš chceme vyprovokovat ještě mladší ročníky, aby se začaly ptát starších, třeba prarodičů. Protože pamětníci nad minulostí mávají rukou, ty nejmladší nezajímá a ve škole na to není čas," popisuje Cihlář.
V roce 1989 mu bylo jedenáct let. Často proto slýchá: Co nám budete vykládat vy, kteří jste nic z té doby pořádně nezažili? "Jenže tím podporujeme nevědomí a zapomnění. Skutečně se však necítíme povoláni k tomu, abychom vynášeli soudy. Všechny odborné materiály použité v Cirkusu totality vypracovali historici z Ústavu pro studium totalitního režimu," ozřejmuje Cihlář.
Co je tedy přesně v rámci Cirkusu totality k vidění? V Praze do zítřka na náměstí Republiky stojí zastávka Kalendárium totality, která textem a obrazem popisuje vývoj Československa, Maďarska, Polska a někdejší NDR od konce války po rok 1989. Do Plzně se přestěhuje 27. května, o dalších městech se jedná.
V prostoru NoD/Roxy si je možné prohlédnout model Trenažéru totality. To je plán interaktivní výstavy či muzea, které by mělo vzniknout v příštích několika letech. V něm si budou mladí moci doslova na vlastní kůži vyzkoušet život v komunismu od nejtužších padesátých let po husákovskou normalizaci.
Pracoval na něm tým historiků společně s autory herních koncepcí. Trenažér totality totiž nemá sklouznout jen k tomu, že se někde postaví třeba interiér typické komunistické samoobsluhy s omezeným výběrem sortimentu. Prohlídky budou organizovány po skupinách, v nichž si na začátku každý zvolí svou společenskou třídu a v "běhu dějinami" bude muset volit.
Třeba zda si jako dítě z buržoazní rodiny vylepší situaci morálními ústupky, a co se naopak stane, pokud si s režimem "nezadá". Podle Cihláře systém funguje trochu na principu kinoautomatu. Trenažér totality má jedinou vadu: vysokou finanční náročnost, kvůli které zatím figuruje pouze jako model. Obecně prospěšná společnost Opona, která za ideou Cirkusu totality stojí, zatím jedná o spojení s některou z českých muzejních institucí, která by simulátor pomohla vybudovat.
Na lovu neuchopitelné ryby
"Na začátku bylo téma, ke kterému jsme nedovedli zaujmout jasný postoj. Bylo to stejné, jako když vám z rukou vyklouzne ryba, a to nesčíslněkrát za sebou, a v dlani cítíte stále jen otisk. Tak jsme začali zkoumat tento ´fenomén neuchopitelné ryby´ – nemožnosti vytvořit si jasný postoj a značně zneklidňujícího zmatku a velké distance od něho," popisuje Tejnorová.
Nakonec se autoři opět obrátili k osobním útržkům paměti a do vlastních rodin. S odborníky z centra orální historie při Akademii věd natočili rozhovory – své vzpomínky a následně vyzpovídali rodiče a prarodiče. Tyto videosekvence se v inscenaci přímo objevují.
S prostředky dokumentárního a fyzického divadla tak herci tvoří onen "svůj otisk doby" v dlani. Půlroční hledání a pohled z různých úhlů nepřinesl nějakou obecnou pravdu ani jednotný generační názor. Setkání někdejších pětiletých s minulostí nemá povahu konfliktu, ale překvapení. A vyznívá nejednoznačně – i tady se objevuje otázka, zda třeba náhodou nebylo tehdy v jistých ohledech lépe.
Nejstálejší součástí projektu je dokumentárně-divadelní inscenace Osobní anamnéza (V roce 1989 mi bylo pět let... jako by se to zastavilo o moji kůži), jež se hraje v experimentálním prostoru NoD/Roxy. Inscenace režisérky Petry Tejnorové vychází ze zkušeností a svědectví sedmi herců, v době pádu železné opony předškoláků.
