Srpen 2010. První setkání nad připravovaným dokumentem ke stovce Otakara Vávry. Je léto a jdeme s panem profesorem a režisérkami Jitkou Němcovou a Adélou Sirotkovou na oběd do výletní restaurace v Senohrabech. Jez na Sázavě rozverně klokotá a já hned v duchu vidím Romanci pro křídlovku, kterou tolik miluju… A vedle mne si vykračuje jeden z jejích stvořitelů. Připadám si tuze svátečně. Škoda že s námi nemůže jít i pan František Hrubín.
" Dáte si, pane profesore?" ptá se mladá servírka.
" Aperitiv…," objednává obratem Otakar Vávra. Je mu 99 a půl roku.
Ano, tomu říkám umění žít …
MFFKV - Alena Činčerová - Karlovy Vary (6. července 2007)
Leden 2011. Natáčení. Panu profesorovi chybí do stovky 45 dní. Právě se vrátil z jednotky intenzivní péče. Nechodí, špatně vidí, slyší hodně málo. Má za sebou velkou zatáčku, kterou vybral, jak říká radostně Jitka Němcová, jeho žena. A vypráví nám, že si ho nejvíc váží za to, že umí milovat. Že i na hadičkách na jipce jí vyznal lásku. Říká to tak, že jí tiše závidím.
Pak se otevřou dveře do kuchyně, kde natáčíme. Otakar Vávra vejde po svých, všechny nás spočítá, řekne: "...vás tady je...!" A v klidu odejde do vedlejšího pokoje. Ptáme se ho, co je v životě nejdůležitější?
“Umět házet věci za hlavu,” odpoví s úsměvem.
28. únor 2011. 100 let je UŽ! DNES! Stovky gratulantů, v Mánesu je na hlava na hlavě. I hlava státu. Ohňostroj rozzáří oblohu. Oslavenec říká:
“... vůbec mi to nepřijde, že je mi sto let...”
15. září 2011. Zase na jipce. Otakar Vávra poobědval své milované párky
s bramborovou kaší, které mu donesla jeho žena. Navrch si dal pivo a kávičku. Pak se počítadlo zastavilo. 100 let a 199 dní...
