Rádl se ve dvousvazkových Dějinách biologických teorií v novověku pokusil o zhodnocení těchto teorií očima filozofa. Filozofické pozadí Komárkových prací je sice odlišné (už proto, že od vydání Rádlova spisu uběhly desítky let), to zásadní se však nezměnilo - snaha překročit obzor do svého oboru "uzamčeného" specialisty. Nejde přitom o pokus mluvit vědcům do řemesla ze strany filozofie (Komárek je sám erudovaným biologem), ale snahu znovu nalézt téměř ztracený dialog mezi tzv. přírodními humanitními vědami. Spolu se Zdeňkem Neubauerem a Zdeňkem Kratochvílem dnes Komárek reprezentuje určitou myšlenkovou orientaci. Ačkoli každý z těchto autorů pracuje v jiné oblasti, společným tématem jejich prací je zhruba toto: od Descarta začal být za exemplární jsoucno považován stroj. Na základě tohoto modelu se na přirozenost včetně té lidské - začalo pohlížet jako na mechanismus fungující podle člověkem poznatelných zákonitostí, a tudíž ovladatelný.
Tváří v tvář následkům takového přístupu se Komárek, Neubauer i Kratochvíl pokoušejí oživit jiné, méně devastující možnosti vztahu k přirozenosti.
JAK NAJÍT OSPRAVEDLNĚNÍ V PŘÍRODĚ
V nové knize Komárek sleduje různý obraz lidské přirozenosti v dílech význačných biologů 19. a 20. století: od Darwina přes Portmanna, Lorenze a Wilsona po Eibl-Eibesfeldta. Jejich názory na lidskou přirozenost zasazuje do širších historicko-kulturních souvislostí a zkoumá vliv těchto teorií na vývoj společnosti.
Ústředním motivem knihy je sociomorfní modelování, tedy promítání dobového způsobu fungování lidské společnosti do přírody. V přírodě jsou pak zdůrazňovány ty jevy, které dané představě odpovídají. A tak jevy jiné - byť třeba z hlediska odlišné teorie nanejvýš důležité - unikají pozornosti. Zákonů, které jsou takto v přírodě "odhaleny", je pak zpětně využito k legitimizaci společenských poměrů. Přírodní zákony, na rozdíl od těch lidských, totiž zdánlivě nezávisejí na člověku, nejsou jeho dílem, a člověk je tudíž ani nemůže měnit. Jsou přirozené a jako takové potom ospravedlňují faktický stav společnosti.
Nebo trochu jinak: Čím je například člověku opice? Výsměchem a bolestným studem - či snad mladším bratrem? Odpověď nezávisí na opicích, ale na člověku, na jeho pojetí vlastní přirozenosti.
Podobně je tomu s normativními nároky vznášenými z pozice etiky či estetiky - i ty se opírají o určité pojetí přirozenosti, zvláště lidské. Platnost těchto nároků tudíž nemůže být nepodmíněná; konkrétní lidská situace hraje svou roli, což poznání stejně tak ztěžuje jako umožňuje. Naším úkolem by mělo být, abychom si toho byli vědomi a relativizovali naše pojetí v konfrontaci s odlišnými způsoby vidění světa.
Komárek zavádí ve svých pracích termín "ekleziomorfní struktura". Označuje jím hierarchicky uspořádanou strukturu, která spravuje jisté vědění, pojetí pravdy a metody jejího poznávání. Pouze tato struktura je schopna uchovat tradici, a zabránit tak ztrátě velkého množství nahromaděných poznatků. Zároveň však tyto poznatky upravuje, filtruje a brání uplatnění odchylných myšlenkových směrů. Analýze fungování ekleziomorfních struktur věnuje autor velkou pozornost, protože mezi ně patří i novověká věda se svými institucemi. Vždyť praktický provoz vědeckých pracovišť se závažně odráží i ve výsledcích jejich práce, tedy na teoretické rovině.
Podle Komárka je vcelku zbytečné zamýšlet se nad devastací jak přírodního, tak sociálního prostředí (např. rozpad rodiny), dokud nenahlédneme, že u kořene obou stojí devastace lidského myšlení, založená mimo jiné i na jednostranném chápání lidské přirozenosti.
APENDIX
Součástí knihy Lidská přirozenost je apendix, sestávající ze tří autorových esejů (Prameny kreativity, Svět forem a Domestikace a jevy s ní související). Stanislav Komárek je také autorem knihy Sto esejů o přírodě a společnosti, řady článků a odborných prací a několika básnických sbírek. Patří k těm autorům, kteří se nebojí myšlenku rozvést, případně i zopakovat, což u textů určených k zamyšlení nemůže být na škodu.
Nad čím se však možná čtenář pozastaví, je fakt, že autor doslovně cituje své starší publikace: stačí porovnat strany 97 a 98 v knize Sto esejů o přírodě a společnosti a strany 68 až 70 v Lidské přirozenosti.
Tváří v tvář následkům takového přístupu se Komárek, Neubauer i Kratochvíl pokoušejí oživit jiné, méně devastující možnosti vztahu k přirozenosti.
JAK NAJÍT OSPRAVEDLNĚNÍ V PŘÍRODĚ
V nové knize Komárek sleduje různý obraz lidské přirozenosti v dílech význačných biologů 19. a 20. století: od Darwina přes Portmanna, Lorenze a Wilsona po Eibl-Eibesfeldta. Jejich názory na lidskou přirozenost zasazuje do širších historicko-kulturních souvislostí a zkoumá vliv těchto teorií na vývoj společnosti.
Ústředním motivem knihy je sociomorfní modelování, tedy promítání dobového způsobu fungování lidské společnosti do přírody. V přírodě jsou pak zdůrazňovány ty jevy, které dané představě odpovídají. A tak jevy jiné - byť třeba z hlediska odlišné teorie nanejvýš důležité - unikají pozornosti. Zákonů, které jsou takto v přírodě "odhaleny", je pak zpětně využito k legitimizaci společenských poměrů. Přírodní zákony, na rozdíl od těch lidských, totiž zdánlivě nezávisejí na člověku, nejsou jeho dílem, a člověk je tudíž ani nemůže měnit. Jsou přirozené a jako takové potom ospravedlňují faktický stav společnosti.
Nebo trochu jinak: Čím je například člověku opice? Výsměchem a bolestným studem - či snad mladším bratrem? Odpověď nezávisí na opicích, ale na člověku, na jeho pojetí vlastní přirozenosti.
Podobně je tomu s normativními nároky vznášenými z pozice etiky či estetiky - i ty se opírají o určité pojetí přirozenosti, zvláště lidské. Platnost těchto nároků tudíž nemůže být nepodmíněná; konkrétní lidská situace hraje svou roli, což poznání stejně tak ztěžuje jako umožňuje. Naším úkolem by mělo být, abychom si toho byli vědomi a relativizovali naše pojetí v konfrontaci s odlišnými způsoby vidění světa.
Komárek zavádí ve svých pracích termín "ekleziomorfní struktura". Označuje jím hierarchicky uspořádanou strukturu, která spravuje jisté vědění, pojetí pravdy a metody jejího poznávání. Pouze tato struktura je schopna uchovat tradici, a zabránit tak ztrátě velkého množství nahromaděných poznatků. Zároveň však tyto poznatky upravuje, filtruje a brání uplatnění odchylných myšlenkových směrů. Analýze fungování ekleziomorfních struktur věnuje autor velkou pozornost, protože mezi ně patří i novověká věda se svými institucemi. Vždyť praktický provoz vědeckých pracovišť se závažně odráží i ve výsledcích jejich práce, tedy na teoretické rovině.
Podle Komárka je vcelku zbytečné zamýšlet se nad devastací jak přírodního, tak sociálního prostředí (např. rozpad rodiny), dokud nenahlédneme, že u kořene obou stojí devastace lidského myšlení, založená mimo jiné i na jednostranném chápání lidské přirozenosti.
APENDIX
Součástí knihy Lidská přirozenost je apendix, sestávající ze tří autorových esejů (Prameny kreativity, Svět forem a Domestikace a jevy s ní související). Stanislav Komárek je také autorem knihy Sto esejů o přírodě a společnosti, řady článků a odborných prací a několika básnických sbírek. Patří k těm autorům, kteří se nebojí myšlenku rozvést, případně i zopakovat, což u textů určených k zamyšlení nemůže být na škodu.
Nad čím se však možná čtenář pozastaví, je fakt, že autor doslovně cituje své starší publikace: stačí porovnat strany 97 a 98 v knize Sto esejů o přírodě a společnosti a strany 68 až 70 v Lidské přirozenosti.
