Pro Febio Věra Chytilová natočila na třicet dokumentů, zatím poslední bude mít premiéru v neděli na TV Barrandov. | foto: Dan Materna, MAFRA

Chytilová dostala k osmdesátinám kytici, perníkové srdce a dokument

  • 9
Trojí potlesk sklidila ve čtvrtek režisérka Věra Chytilová. První zazněl hned po projekci jejího dokumentu O lásce týrané z cyklu České milování, jejž v neděli, v předvečer jejích osmdesátých narozenin, odvysílá TV Barrandov. Druhý ji uvítal v sále. A třetí přišel s perníkovým srdcem.

Věra Chytilová slaví osmdesátiny To - s nápisem Febio miluje Věru Chytilovou - dostala od Fera Feniče ze studia Febio spolu s blahopřáním a kyticí od barrandovských kolegů. "Rozlámu ho, chcete?" nabízela první dáma českého filmu a s typickým sarkasmem pak děkovala: "To jsem nečekala, že tu nastane taková kondolence. Ano, jsem úkaz – to, že ještě žiju a chodím."

Po zážitku z Lásky týrané se nemohu nezeptat, jestli pro České milování budete točit dál?
Konkrétní nápady ani zadání nemám, ale ano, ráda bych točila, už se o tom mluvilo. Ačkoli právě pro tenhle díl o případech týrání bylo tak těžké dát hrdiny dohromady, že jsem se zařekla – ne, už nikdy! Na počátku jsme měli jen dvě uvězněné ženy, které zabily své partnery v sebeobraně. Jedna už si kus trestu odseděla, napsala knížky, nechtělo se jí o tom znovu vyprávět. K nim se hledaly další osudy i situace, každá jiná, a vměstnat všechny ty rozdílné osudy a výpovědi do půlhodinového času bylo vyčerpávající.

Před kameru vám přivedli i týraného muže; říkala jste si, co se tak asi může stát mužskému?
Nemyslete si, přišel o možnost stýkat se s dítětem, což musí taky bolet. Ale nejvíc mě vytočily případy odsouzených žen. Dvacet let týrání – proti jednomu nešťastnému okamžiku, vesměs v sebeobraně – jako by najednou vůbec neexistovalo a soudy z toho udělají vraždu. Mužské soudy. Taky jsem se hned stala ještě větší feministkou!

Věra Chytilová slaví osmdesátiny

Máte sklon sledovat osudy svých hrdinů dál?
Ani sklon, ani čas. Teď třeba sedím u přijímacích zkoušek na FAMU; na desítky zájemců máme jenom pět míst, což znamená vlastně nezodpovědnou zodpovědnost – jak se máme trefit a nesplést se, nepromarnit případný talent?

Brzy se budou vyhlašovat filmové ceny Český lev. Hlasovala jste také coby členka České filmové a televizní akademie?
Ne, nehlasovala jsem. Nejsem schopná se rozhodnout, který film je lepší, zvláště když je to každý pes jiná ves: jiný žánr, jiné téma, jiné podmínky. Takového rozhodování si užiju dost na škole.

Věra Chytilová

V Českém lvu jsem nehlasovala. Jak rozhodnout, který film je lepší, zvláště když je to každý pes jiná ves?

Když vám gratulovali lidé z barrandovské televize, jejímž vlastníkům patří i filmový Barrandov, vyjádřila jste naději, že budou točit i filmy. To by byl hezký dárek pro vás – zkusila byste to taky?
Proč ne? Zatím mám několik námětů; až budu mít scénář, začnu zase chodit žebrat. I když neuskutečněný projekt o Boženě Němcové mě stál hodně sil, prošla jsem spoustu televizních schvalovatelů a vždycky skončili tím, že nejsou peníze. To je tím, že to neřídí ženy. Stejně jako celé naše hospodářství: jsme totálně závislí, nedokážeme myslet dál než na to, že krávy i rajčata budeme navždycky dovážet z Jižní Ameriky. Evropa je víc a víc rozplizlá, neexistují žádná pevná pravidla a my v ní představujeme křižovatku, která se nemůže uzavřít.

Myslíte si, že by ženy národní ekonomiku řídily lépe – jako rodinný rozpočet?
Ano, určitě by to dokázaly. Nemám nic proti obchodu – taky jsem takříkajíc ze kšeftu, z restaurace. Jenže tady jde o něco jiného, to už není kšeft, ale sobecká spekulace. Jenže když se nějaká žena dostane dopředu, hned ji strčí hezky zpátky dozadu na ocas. Muži mají své hry, všechno je to vlastně jako fotbal. Zasadí semínko, ale než by pečovali o to, co z něj vyroste, raději běží s dalším semínkem k jiné jamce. Jenže láska, to je příroda, dělá si s námi, co chce, a my v tom bruslíme.

Věra Chytilová slaví osmdesátiny, gratuluje jí i Fero Fenič

Jak byste nejraději oslavila své pondělní narozeniny? Čistě jen tak soukromě, pro sebe?
Pokud jde o mě, já bych nejradši zůstala ležet doma v posteli. Jenomže přijdou přátelé. A musím říci, že je ráda uvidím. Jiná šance, jak se potkávat, už totiž skoro neexistuje a já tuhle potřebu setkávání respektuji, ráda jí svými vlastními narozeninami posloužím. Je to paradox: za minulého režimu, ač plni úzkosti, jsme se scházeli častěji nežli dnes. Každý se teď za něčím honí, chybí mravní výchova; mít ducha se nevyplácí, žádá se jen zábava – ale zábava povrchní. Podívejte se třeba, kolik už máme televizí. A co vysílají.