Opouštíte retro, na kterém byly založeny vaše předchozí filmy, a zkoušíte současnou látku. Proč?
Pár let po revoluci jsme všichni říkávali, že pro filmy ze současnosti ještě neuzrál čas, že ještě nemáme potřebný nadhled a odstup. Takže ten čas teď nastal, už ani nebudeme první, když vezmu filmy Výlet, Ene bene nebo Hřebejkovo chystané Horempádem.
Vím, že za tuhle otázku by filmaři vždycky nejradši stříleli, ale zeptat se stejně musím - o čem budou Vratné lahve vyprávět?
Samozřejmě děj neprozradím, jen vám napovím, odkud se vzal nápad. Rodiče jezdí jednou za čtrnáct dní na velký nákup do supermarketu, tátu to moc nebaví, ale vždycky si tam popovídal s pánem u výkupu lahví. Až jednou se stalo... a to už neřeknu. Zkrátka hlavním hrdinou je pán u toho okénka, kam se nosí lahve, a když jsem tátovi nabídl, jestli si ho nechce i zahrát, nadchl se. Nečekal, že si ještě zahraje velkou roli.
Prozradíte alespoň, kdo budou jeho protihráči?
Hrdinova manželka - ty situace má táta z domova zažité. Jejich dcera. A jeho kamarád z práce. Obsazení teprve vymýšlím.
Nějaká milostná zápletka tam bude?
No, milostná - bude tam láska a možná i trochu sexu.
Tak napovězte něco víc o dějišti příběhu...
Samoobsluha je vlastně mikrosvět, zmenšený obraz našeho skutečného, myšlenkově prázdného spotřebního světa pestrých obalů, které se zahodí.
Probůh, ale nebude to takzvaná závažná společenskokritická satira pranýřující konzumní způsob života?
Ne, v žádném případě. Vždyť říkám, bude to komedie. Taky ji chystáme v České televizi v producentském centru zábavy.
Pro jaký typ diváků budou Vratné lahve určeny?
I pro ty starší, protože se v tom najdou. A taky pro mladší, protože film dělají relativně mladí lidé, takže jejich pohled snad nebude senilní.
Znamená to, že se od velkých nadnárodních projektů typu Tmavomodrého světa vracíte k původní podstatě, k tomu, co dobře znáte, na domáckou půdu Obecné školy?
Dá se to tak říci. I náš britský koproducent Eric Abraham nadšeně hlaholil - Ano, uděláme levný český obyčejný film, který si zase pořádně užijeme! Tak vznikal třeba Kolja, malý štáb, pár herců, skoro rodina. Tmavomodrý svět proti tomu byla fabrika, takže o to víc se těšíme na práci v Praze, jen v několika prostředích, bez velkých komparzů, zvířat a letadel. Bude to radost.
Znovu pracujete v rodinném tandemu. Tu přirozenou synovskou rebelii vůči otcům už máte za sebou, nebo ještě před sebou?
Zažil jsem ji asi ve dvaceti. Tehdy jsem začal vnímat hodně kriticky, co táta dělá, hlavně jeho písničky pro děti nebo televizní show mi připadaly slaboduché, říkal jsem si - Tak tohle nikdy! Až po čase jsem si uvědomil, že v té obrovské produkci, kterou já bych nikdy nevyplodil, táta nikdy neklesl pod úroveň vkusu. Tím má rebelie skončila. Dnes ji vedu jinak.
Jak?
Kvůli divadelní zkušenosti píše táta dlouhé scény, kdežto film potřebuje scény hutné, takže je zkracujeme - o polovinu, někdy i o dvě třetiny. Když mu proto volám, řekne mi: Tak něco vyhoď, já to dělat nebudu. A já sám pak musím rozhodovat, který z těch vesměs roztomilých vtipů obětuji, aby měl film spád.
Řada vašich kolegů, Alice Nellis, Jan Hřebejk, Petr Zelenka, zkouší vedle filmu i divadlo. Vás to neláká?
Ne, asi nejsem herecký režisér. Vlastně i proto mě Vratné lahve zajímají, protože to bude svým způsobem herecký film a pro mě nová zkušenost. Komedie potřebuje delší záběry, aby si herci mohli nahrávat. Jako filmový režisér jsem hodně despotický, rád střihem rozhoduji, kam se má publikum dívat, kdežto v divadle si to rozhoduje divák sám.
Nedávno mi jeden americký filmař říkal, že zdejší situaci nerozumí - český film je chudý, a přitom čeští režiséři jezdí v drahých autech. Uměl byste mu vysvětlit, jak je to možné?
Nevím. Asi dělají reklamy.
Vy taky?
Už ne, s reklamami jsem skončil před sedmi lety.
Tak z čeho žijete?
Z Kolji a z Tmavomodrého světa, byl jsem spoluproducentem. Ale zároveň je to dost úředničina, člověk je pořád zahrabaný v papírech, místo aby četl nebo snil.
Posílají vám z Hollywoodu ještě scénáře jako po oscarové výhře Kolji, nebo už zkoušejí oslovovat nové talenty?
Asi už zkoušejí jiné. Dříve chodíval jeden scénář týdně, teď tak jeden za měsíc. Čtu je a vracím. Pořád nic, co by mě zajímalo. Teď spíše koketuji s Petrem Jarchovským, jestli by pro mě něco nenapsal, také s Alicí Nellis, povídal jsem si s Pavlem Křížem o jeho zážitcích z Ameriky, o nich taky vzniká scénář.
Takže neplatí, že byste točil výhradně podle otcových látek?
Táta nemůže psát scénář každý rok, kdežto já každý rok točit můžu. A chci. Nicnedělání mi nedělá dobře, kromě toho člověk zapomíná řemeslo. Jisté ležérnosti, smyslu pro odlišení věcí důležitých od nepodstatných, se po pauze učíte znovu. Jízda má lehkost proto, že jsem ji točil hned po Akumulátorovi 1.
O svém otci děláte i dokument. Jak se sejde s hraným filmem?
Vlastně se prolnou. Dokument Tatínek - pracovně mu říkáme Mramorizace Zdeňka Svěráka - mapuje celou jeho dráhu, zachytil i okamžiky, kdy psal Vratné lahve, a vyvrcholí právě záběry z jejich natáčení.
Kdysi jste odmítl točit horor, přestože se vám scénář líbil, se slovy: Nechci žít rok ve tmě. To pořád platí?
Ano, platí. Když se člověk do látky ponoří a vymýšlí obrazy děsu a hrůzy, do jisté míry si je musí prožít: čím silnější prožitek, tím líp to vidí. Jenže pak v té tmě žije, musí ho to ovlivnit. Někdo má takový odstup či dávku cynismu, že ho baví vymýšlet, jak lidi strašit. Ale to není můj případ. Já nemám tmu rád.
 Jan Svěrák na premiéře svého filmu Tmavomodrý svět. |
