Chtěl jsem mít v knize 10 tisíc postav

V padesáti letech vydal režisér a scenárista Václav Křístek svůj první román Cesta na poledne. Historická freska ze 16. století vznikala sedmadvacet let, čítá 650 stran a podmanivě vypráví o čtyřech bujných letech Jakuba Krčína z Jelčan, pozdějšího slavného stavitele jihočeských rybníků.

Cestou na poledne Krčínovy osudy pravděpodobně neskončí - Křístek sesbíral příběhů nejméně na tři další romány.

Jak se liší románová práce od té scenáristické?
V základu to není tak odlišné: scénář je pomůcka, manuál, román hotové dílo. Myslím, že mé psaní je trochu filmové: více načrtnuté situace než psychologické rozbory figur. Čtenář už nepotřebuje balzakovské popisy, stačí, když při vstupu jedné z postav napíšu, že je to hezká holka, ať si ji každý představí. Kdybych byl jen literátem, asi bych leccos popisoval obšírněji. Ale jako filmař mám možná více zkušeností se zkratkou, s tím, jak vybudovat pointu.

Čím vás upoutala postava Jakuba Krčína z Jelčan?
To je dlouhodobá láska. Moji generaci v dětství fascinovali indiáni a mušketýři. A tak jsem hledal mušketýrství v českých dějinách: nejprve jsem objevil obrázek na obalu knihy Mistr Kampanus a postupně propadal českému 16. a 17. století. Když tam hledáte figury, nemůžete pominout velkolepou postavu Krčína. Shodou okolností se pohyboval v místech, kam jsem často jezdil - v jižních i východních Čechách. Začal jsem si příběhy projektovat do vzpomínek, krajiny, jak jsme ji zažili, a bylo to na světě.

Od prvního okamžiku jste myslel na román?
Kupodivu ano. Tehdy byly kategorie podle sešitů: pokud jste popsali tlustý sešit, byl to román. Psal jsem perem do tlustého sešitu, inkoustem, kterému se říkalo notový, a když se mi něco nelíbilo, tak jsem to přelepil a žena tam nakreslila obrázek. Potom jsme si to četli s kamarády a já nakonec psal dál pro potěchu svou, své ženy a několika přátel. Teprve později, když člověk hledá, nachází překvapivé souvislosti: že císař Ferdinand nebyl strašlivý, jak jsme se učili, že nebyli jenom katolíci kontra evangelíci, ale že se názory tloukly a doba má skoro anarchistický ráz. V tom utkání názorů, temných proudů pod povrchem, které se blížilo ke střetu, byla vlastně podobná té dnešní.

Změnil se v něčem váš názor na Krčína?
Nezměnil, prostě je to figura, o níž mám ještě spoustu historek do dalších dílů. Není tak úplně kladným hrdinou, nicméně na člověka, který udělá takové dílo a má takovou imaginaci, se musíme dívat s respektem. Kladl jsem si otázku, zda je oprávněné, když člověk radikálně vstoupí do krajiny. Stavitelé Gabčíkova zmiňovali, že by toto vodní dílo na Dunaji stavěl dnešní Jakub Krčín. Tím si nejsem tak úplně jistý. Z odstupu čtyř set let je Krčínův zásah do krajiny ospravedlnitelný.

Proč jste si vybral právě Krčínova mladická léta?
To je chuť říci všechno - film můžete začít klidně zprostředka, nejlepší skočit přímo do děje, ale tady mě strašně zajímalo, co bylo předtím.

Nakládal jste s fakty svévolně?
Dost svévolně. Je to hřebík, na který věšíme své příběhy, jak říkal pan Dumas. Krčín je nositelem děje, průvodcem, který čtenáře zavádí do různých situací: pod záminkou půjčení peněz jsem z něho udělal svědka rozbití hradu Jivna. Když jsem četl v Augustu Sedláčkovi o rvanicích na horách, že tam někdo překopával koryta řek a zatápěl doly, řekl jsem si, proč by to nemohl být Krčín? Vzal jsem příběhy z jednotlivých dob a sesypal je do pytlíku, aby to souviselo. Svatba arciknížete Ferdinanda a Filipíny se ve skutečnosti odehrála o něco dříve, stejně tak příběh polského knížete Sanguzska. I tam, kde se tvářím nejodborněji, jsou strašlivé pitvornosti. Biskup Jednoty bratrské Jan Augusta nikdy nenapsal z křivoklátského vězení písně a jeho bratři je nezpívali - mně to však připadlo jako součást české tradice již od Dalibora: housle, reportáž psaná na oprátce a dopisy Olze. Je to naprostý blud, drzost autora.

Tu historickou svévoli ospravedlňujete žánrem románu?
Tohle je sen o době, hra, na niž buď přistoupíte, nebo ne.

Kolik v románě vlastně vystupuje postav?
Tři sta, odhadem. Lidé mi říkají, že si už musí dělat poznámky, aby se vyznali ve Valdštejnech, kterých je na šedesát. Radím, aby si pamatovali ty základní, kteří mají vždy jasné jméno, třeba Neřád. Bez těch jmen by se vytratila nálada, Babylónie postaviček a figurek. Nějak mi to voní, je to specifický znak jedné epochy: podivná jména, z nichž jedna mají latinské zákonitosti, další jsou překlad a jiná hloupost. Skoro všechny figurky jsou pravé, někde jsem je objevil.Je to inspirace čínskou tradicí vyprávění. Nejdříve je v centru jedna postava, potká jinou, která převezme štafetu, a tak to jde dál. Postavy se množí a množí, až se hrdinové ze začátku začnou objevovat v závěru v jiných souvislostech. Číňané mají vyvinutější paměť na jména a je pro ně rozkoš román s deseti tisíci postavami, v nichž se orientují. Já jsem chtěl také deset tisíc postav, což se mi povedlo, ale pak už jsem se v nich sám nevyznal. Tak jsem je zase vyškrtal.

Ale je tam málo žen. Není to trochu nespravedlivé?
Do určité míry to byl svět mužů, ženy ustupovaly do pozadí, i když nikdy to není jen svět mužů nebo žen. Ale všechny ty hospody, rvanice, cesty, boje byly mužskou záležitostí. Ženy jako by byly někde za dějem: zatímco muži plují po řece, ony se na ně tiše dívají z břehu. Když se mužům zachce, zplodí děti a pak plují ke svým cílům. Nerad bych, aby se ženy cítily ukřivděně, ale při hledání příběhů jsem nacházel většinou ty, které se vázaly k mužům. V dalším díle to doufám napravím, postavou, která nese děj, je Kutanka, dcera pražského syndika Martina Kuthena.