A hala, upravená posunutím pódia tak, aby se v ní čtyři až pět tisíc posluchačů cítilo pohodlně, si to vychutnávala.
Se čtyřčlennou kapelou, ve které hrála důležitou roli tahací harmonika, dal Rea své hudbě podobu výtečně šlapajícího pouličního šramlu. V pomalých písních Easy Rider nebo Stony Road se jeho chraplavý hlas opřel o valivý zvuk, zatímco jeho kytara kreslila bluesové riffy nebo malovala melancholická sóla. Nejzajímavější to bylo, když si Rea vzpomněl na svou italskou krev, která se mísí s jeho irskou náturou: odlehčena akordy lehké přímořské hudby, připomínala tahle směsice setkání irských bluesmanů s Italy kdesi v neapolské hospodě.
Publikum se houpalo do rytmu, výskalo při sólech a vyžádalo si dvě vlny přídavků. Při nich si Rea vzpomněl i na uhlazenější melancholické písně ze starších desek, které se na českém trhu dobře prodávaly; s jadrnou kapelou se naštěstí i tahle muzika vyloupla v méně nadýchaných, civilnějších aranžích. Prospělo to hitům, Chrisi Reovi i publiku, které poznalo svého favorita v jeho nejdůvěryhodnější podobě.
 Chris Rea na koncertě v Praze. (15. listopadu 2002, T-Mobile Arena). |
 Chris Rea na koncertě v Praze. (15. listopadu 2002, T-Mobile Arena). |
 Chris Rea na koncertě v Praze. (15. listopadu 2002, T-Mobile Arena). |
 Chris Rea na koncertě v Praze. (15. listopadu 2002, T-Mobile Arena). |
 Chris Rea na koncertě v Praze. (15. listopadu 2002, T-Mobile Arena). |
 Chris Rea na koncertě v Praze. (15. listopadu 2002, T-Mobile Arena). |
