Které krabičky máte na mysli?
Třeba se ptám, co budou ČT stát vánoční přání. Kdyby to bylo tři sta tisíc, za to natočíte dokument. Pořad se snadno zruší, ale hůř obnovuje. Když stáhnete topení na nulu a pak musíte byt znovu vyhřát, utratíte víc.
Bojí se Brněnští, že přivedete nové lidi ze Slovenska?
Nepřivedu, i když se jich nabízely dva autobusy. Já chci lidem v Brně ukázat cestu ke změně. Takovou, jakou jsem zvolil já. Mohl jsem v Košicích zůstat do důchodu, ale jakmile jsem splnil cíle, které jsem si v roce 1998 vytkl, začal jsem cítit stereotyp. Já změnu potřebuji, někdo vymění v padesáti ženu, já televizi.
Jenže změnit lidské myšlení je prý nejtěžší.
Argument typu "já jsem tu čtyřicet let" nepokládám za důkaz profesní zdatnosti. Vědomí jistoty bere lidem motivaci. Nikoho nestraším, s každým si popovídám, zajímá mě, jak změny přijímá a jaké má nápady.
Myslíte, že by zvýšení televizního poplatku vyřešilo stav ČT?
I kdyby měla ČT deset miliard, bude mít vždycky málo. Její rozpočet, to jsou vlastně "ničí" peníze, zdánlivě nepatří nikomu, ale kdekdo z nich chce profitovat. Lidé zevnitř i zvenčí.
Ale soukromý producent často vyrábí levněji než televize.
Soukromníci umí točit levněji, ovšem pro televizi bývají dražší, protože jim dává svůj reklamní čas. Podobně se vyrábí levněji v Košicích či v Brně než v Bratislavě a Praze. Malá studia uvažují racionálně, u soukromníků a v regionech si kufry nosí každý sám.
Diváky zajímá, zda jim Brno vrátí zrušené Četnické humoresky?
Nové díly natočíme do dvou let. Na pronájem kasáren, kde seriál vznikal, má Česká televize smlouvu ještě na dva roky, je třeba jí využít.
