Spadá sice do žánru sportovních dokumentů, ale v mnoha ohledech jeho rámec překračuje.
Jednak Cestu vzhůru zajímá Radek Jaroš i v okamžicích mimo expedici, kdy se niternější výpovědi brání a často od ní utíká ke vtipu. Jednak prostřednictvím horolezcovy dcery Andrey Jarošové, jeho matky, životních partnerek i ostatních dětí film jasně napovídá, kdo všechno za mužův sen zaplatil. Do třetice dokument vydává svědectví o stavu společnosti, kterou sportovec začal zajímat teprve ve chvíli, kdy mu po omrzlinách z Annapurny museli amputovat prsty na nohou.
A v neposlední řadě Cestu vzhůru zdobí fakt, že má více hrdinů. Vlastně všechny, kdo se himálajské expedice zúčastnili, zejména Jana Trávníčka a Petra Maška, kteří sami točili výstup české skupiny od šesti tisíc metrů výše. Tam, kde i trénovaný profesionál bojuje o každý další nádech a veškeré zbylé úsilí vkládá do příštího kroku, našli soustředění pro práci s kamerou.
Vyplatilo se, třebaže Cesta vzhůru přináší i jiné silné chvilky než oslnivé bílo, z něhož i v kině rozbolí oči. V letadle ještě vykukují bosé prsty ze sandálů, pod ním už leží sníh – a kolem nekonečné ticho, rušené jen sípotem nejnutnějších slov, aby se šetřily plíce. Sem i drsnější slovo přesně zapadá: „Tady člověk ho... vymyslí, jen čeká, jestli to přijde zleva, nebo zprava.“
Co vyprávějí o natáčeníŠtáb strávil měsíc v základním táboře v nadmořské výšce 5 000 metrů, režisér a kameraman David Čálek směl ještě o tisíc metrů výš. Dál už točili horolezci sami. |
Annapurna s omrzlinami představuje pouze prolog korunovaný pooperační bolestí snímanou tak zblízka a tak zjevnou, že divák sám maně zatíná pěsti, aby nekřičel nahlas. Léčí ji humor, dceřino „Konečně máš nějaké city“, Jarošova reakce na mediální humbuk, že bez prstů má „dobrý píár“, i na nutnost dalšího chirurgického zákroku.
Neplánovaná zdravotní pauza poskytla snímku prostor na vztahovou mezihru s Jarošovými blízkými. S maminkou, která mu dělá archiv, synem, který si bere ze všeho „jen to dobré“, se zábavným retrozáznamem mladých naháčů na vodě, z nichž se vyklubou budoucí manželé Jarošovi, či s jeho současnou partnerkou při narozeninové idyle, kde se kvůli filmu sešly dcery z obou vztahů.
Klíčovou nicméně zůstává Andrea, kterou lze považovat za spoluautorku filmu: na ní leží pokusy o tatínkův výslech i vzájemná hra prstů jako způsob něhy, když ani jednomu není do řeči. Soukromé zázemí doplňuje tvrdý trénink s litry nefalšovaného potu.
Ale byť se všichni chovají k filmařům vstřícně, „domácká“ pasáž ubírá filmu na rytmu, jako by místy jen nastavovala čas – protože jakkoli Jaroš umí dodat show, opravdový výprodej vlastních myšlenek nedopustí. Teprve po hodině se Cesta vzhůru vypraví na K2, kde zařídí čistou obrazovou závrať doplněnou příjemně civilními záběry věčného čekání a scénou s výbušným emotivním nábojem u pamětních desek kolegů, kteří tu zahynuli. Tady se Jaroš otevře asi nejvíce.
Sám klíčový výstup začíná ještě za tmy a má náladu přímého přenosu, počínaje příkrostí stěny a konče frontou dobyvatelů. Zbytečně tu působí prostřihy na Jarošovu rodinu stavějící doma sněhuláka, tříští totiž majestát zarputilé bitvy o každý centimetr ledového srázu.
Cesta vzhůruČesko, 2015, 100 min režie: David Čálek hrají: Radek Jaroš, Jan Trávníček, Petr Mašek, Martin Havlena, Lucie Výborná, Andrea Jarošová Kinobox: 53 % |
Pocit, pro nějž horolezci podnikají tolik útrap, zůstává navzdory oddanému dokumentu slovy nepřenosný. A to je dobře, ostatně sám Jaroš v závěru všechny pokusy shodí usměvavým výrokem, že cokoli na sebe člověk poví veřejně, „je svým způsobem, sorry, skoro lež“.
A ubránil se. S výjimkou vzpomínky, jak před každou expedicí brával děti na pouť: pro případ, že by je viděl naposled? Z takové otázky vlastních potomků se těžko vykrucuje.
