V jejích postřezích z Afriky, ze zemí Blízkého východu či Indie totiž nepředkládá notoricky známá fakta, ale ke čtenářům či posluchačům Českého rozhlasu promlouvá především sama za sebe.
Jako bedlivá pozorovatelka si přitom nejraději všímá zdánlivých maličkostí, popisuje dojmy, které v ní setkání s lidmi a "objevování" krás navštívené lokality vyvolalo.
Podnětem pro nejnovější knihu Pavly Jazairiové Cestou hvězdy byl její letošní pobyt ve Španělsku. Titul téměř symbolicky v loňském předvánočním čase přivedl na knižní trh pražský Radioservis.
Na "cestu hvězdy", nelehkou pěší pouť napříč severním Španělskem, čítající bezmála osm set kilometrů, se Jazairiová vydala společně s výtvarným teoretikem Jiřím Hůlou uprostřed června roku 2005.
S tisíci poutníky z nejrůznějších koutů světa, kteří tuto cestu každoročně absolvují pěšky, na kole, na koni, autobusem či autem, je spojoval tentýž cíl: třetí největší poutní místo v Evropě, hrob apoštola Jakuba ve španělském městě Santiago de Compostela (česky Svatý Jakub z hvězdného pole) ležící v severozápadní části země.
Na nelehké pouti, kterou křesťané nastupují již od devátého století, kráčeli ve stopách věhlasných mužů i žen, jako byli například Dante Alighieri, dcera anglického krále Jindřicha I. Matylda, francouzský král Ludvík VII., svatý František z Assisi, vlámský malíř Jan van Eyck či o mnoho století později papež Jan Pavel II.
Ať už jsou důvody pro pouť jakékoliv, v případě Jazairiové a Hůly to bylo "velmi barvité, místy strašidelné" vyprávění malíře Miloslava Mouchy. Tzv. francouzská cesta, kterou si zvolili, je do Compostely vedla z městečka Jean Pied de Port na úpatí francouzských Pyrenejí západním směrem přes Pamplonu, Burgos a León.
Dojmy jednotlivých zastávek, třiatřiceti denních etap, zachytila Pavla Jazairiová v knize Cestou hvězdy velice pestře. Do vyprávění vstupuje stručným přehledem o dějinách Španělska a svatojakubské pouti.
Záhy se však už ocitá na cestě a stává se jedním ze členů pospolitosti "zvláštního bratrství svatojakubských poutníků". Potkává další poutníky, naslouchá jim a opět je ztrácí z očí. V sandálech, s batohem na zádech a holí, na níž každým dnem přibývá nový zářez, prochází krajinou Rolanda a Cida.
Horské hřebeny střídají úrodná pole, honosná města i opuštěné osady španělského severu. Její pozornost patří středověkým hradům, románským kaplím či klášterům, jež nezřídka dosud slouží jako poutnické noclehárny.
Sleduje jasně rudé květy granátového jablka, vonící růže i pasoucí se divoké koně. Ochutnává speciality španělské kuchyně, učí se každodenním návykům poutníka nebo přihlíží tradičním lidovým slavnostem. Ujímá se toulavé fenky, kterou si spolu s osvědčením o pouti odváží s sebou do Česka.
V poutníkovi jdoucím za svým cílem spatřuje Jazairiová životní cestu každého z nás: "Pouť je podobenstvím života. Poutník kráčí a na ničem neulpívá. Míjí dobré i zlé, nezná svou cestu, jako nezná budoucnost.
Každý den přináší nový cíl. Člověk chvíli s někým jde, pak jej opouští nebo s ním zůstává, ale k dáli kráčí každý sám. Přitom cíl není důležitý, důležitá je cesta."
V případě "cesty hvězdy" Pavly Jazairiové jde o velmi osobitý pohled soudobé cestovatelky-poutnice na pradávnou svatojakubskou pouť.
Její kniha se současně může stát praktickým rádcem pro ty, kdož se jejím poutavým vyprávěním nechají inspirovat k obdobně dobrodružné výpravě.
