Určitou inspirací Meekovi prý byli čtyři čeští autoři: Kafka, Kundera, Hrabal a Hašek. "Myslím, že Skotsko, odkud pocházím, a Česko mají leccos společné, třeba to, že se jim navzdory velikosti podařilo vyniknout v literatuře. Těžko bych hledal tak výrazné polské či maďarské autory," říká.
Proč začne skotský autor psát o československých legiích?
Na cestách často zaslechnete příběhy, které byste neslyšeli, kdybyste zůstali doma. A tak jsem se dozvěděl o ztracené české armádě. Zaujalo mě, že když českoslovenští legionáři začali bojovat, neexistovalo žádné Československo a že v jednu dobu kontrolovali více Sibiře než kdokoli jiný.
Mluvil jste s pamětníky?
Nezakládám si na výzkumu, snažím se využívat fantazii a životní zkušenost. Autoři románů by se neměli příliš zaobírat historickými detaily, protože ty svazují. Pouhá informace o legii uvázlé na Sibiři roku 1919 by měla stačit. Dokážu napsat desetitisíce slov, aniž bych přesně věděl, jaké měli legionáři zbraně a uniformy, co jedli, jaké sváděli bitvy... Avšak to neznamená, že bych si strašně rád nepřečetl dobrou, odbornou knihu o československých legiích.
Jak vnímáte roli československých legionářů v Rusku?
Nesoudím jednoznačně, spíše jsem se pokusil představit legii v pestrosti a mnohosti názorů a charakterů. Nikoli jednoznačné hrdiny, ale lidské bytosti, které mají své slabosti i chyby. A jsem otevřený české kritice: radši bych uvítal dopisy, že jsem úplně dezinterpretoval roli legií, než nemít ohlasy žádné. Ale doufám, že si lidé knížku přečtou dříve, než se rozpálí. Osobně mě však mrzí, že jsme s českým nakladatelem více nediskutovali o názvu: Sibiřské drama s podtitulem Syrový milostný příběh poněkud navozuje představu laciného thrilleru.
Takže ta nejistota, mnohoznačnost vašich postav je záměrná?
Pravda se stala obětí ideologických bojů. Komunisté v legionářích viděli zrádce, čeští nacionalisté proroky. Nemyslím, že by legionáři tušili, co se vlastně děje a co přijde, považovali to za bláznivé, přechodné období, po němž se situace vrátí k normálu. Všimněte si, kolik spisovatelů píšících o minulosti dává svým postavám přesné vědomí budoucnosti, což mi vadí. Přitom když se ohlížíme za minulostí, zapomínáme na detaily a okolnosti. Často slyším, že Američané vstoupili do druhé světové války, aby zachránili Židy. Ale není to tak docela pravda, stejně jako to, že Británie byla za války sama proti Hitlerovi. Necítili jsme se tak slabí, jak o tom mluvíme dnes.
Na knize jste pracoval bezmála deset let. Proč tak dlouho?
Začínal jsem v polovině devadesátých let, po návratu z Grozného, kde jsem sledoval první rusko-čečenskou válku. Opustil jsem Moskvu, koupil počítač a začal psát. Poslal jsem první kapitoly literárním agentům, ale žádný neprojevil dostatečný zájem, což mě na čas odradilo. A potom mě můj současný nakladatel v Edinburghu poprosil o sbírku povídek, čímž vznikla zvláštní situace: to, co jsem měl, nikdo nechtěl, a to, co jsem neměl, šlo na odbyt. K románu jsem se vrátil až někdy kolem roku 2000, paradoxně za postup prací vděčím i válce v Iráku, kde jsem měl více času na psaní. V Británii jsem si pak vybral dovolenou, a místo abych odpočíval, rozjel jsem se na kamarádovu chalupu do Čech nedaleko Police nad Metují, kde jsem bez vody a elektřiny napsal důležitou část knihy. Když jsem při cestách ze Skalky do Police projížděl na kole kolem polí a lesů, začínal jsem si představovat, jak by se tudy asi prodírala kavalerie... V Česku se dobře píše.
Je Sibiřské drama podle vás historický román?
V doslovném smyslu asi ano, odehrává se v minulosti, to nepopírám. Ale nemyslím, že je to přesné, protože historický román je specifický žánr, který čerpá ze studia a rešerší. Nechci svou knížku vidět za vitrínou, ale pořádně očtenou a ohmatanou, aby z ní čtenáři nakonec cítili spíš teď než tehdy. Lidé se mě často ptají, jak bych knihu charakterizoval, a já bych jednoduše mohl odpovědět: příběh o Sibiři. Ale raději říkám: příběh o lidech, který se zrovna namanul v Rusku na počátku dvacátého století.
Ve vašem románu se objevuje i téma kanibalismu. Vycházíte v tomto případě ze skutečnosti?
Spíše ze své představivosti. Ale ta staví na jasném předpokladu: lidé prchají a vědí, že cestou nebude jídlo, a tak s sebou vezmou obětního beránka. Jeden zemře, aby ostatní mohli přežít. Když se vcítíte do všeho toho zoufalství a drsných okolností, začínáte podobně uvažovat, pronikáte do mysli člověka, který chce zabít, ale i toho, kdo má být zabit. To je spisovatelova práce.
Myslíte, že osm let prožitých v Rusku a na Ukrajině vás změnilo?
Určitě, ale nevím přesně jak. Prožil jsem tam téměř třetinu dospělého věku, pracoval tam, ale především žil, cestoval a vzal si za manželku Rusku, s kterou jsem se pak rozvedl – nebyl jsem však odříznutý v nějaké západní bublině. Potkal jsem výjimečné lidi a viděl výjimečné věci, byl svědkem mimořádné velkorysosti a odvahy, ale také velkého utrpení. A kupodivu jsem z odstupu pochopil mnohé o své vlastní zemi: že demokracie není vůbec samozřejmá a jak výjimečné, abnormální a velmi křehké je prostředí, které není prolezlé korupcí. Když jsem se vrátil do Británie, téměř jsem nemohl uvěřit, že ráno do schránky vhodím dopis a ten druhý den někomu přijde.
