Petr Václav je typicky festivalový filmař. Za prvotinu Marian, jejímž hrdinou byl romský chlapec, přivezl ceny z Locarna či Angers, následující Paralelní světy bodovaly v Chotěbuzi či Bratislavě. Ale diváci se na jeho opusy zrovna nehrnuli a také do třetice lze sotva čekat fronty u pokladen, byť Cesta ven vstupuje do domácích kin po premiéře v Cannes s dotekem světovosti.
Vypráví totiž opět o Romech – dokonce se tu vrací Milan Cifra, již dospělý někdejší představitel Mariana. A proč si lhát, na rozdíl od festivalových porot se publikum nad sociálními dramaty outsiderů příliš nerozněžňuje; nedávný osud Cigána v režii Martina Šulíka je toho důkazem.
Šulík vyprávěl poeticky "Hamleta z romské osady", Václav naopak volí prostředí víc městské, styl spíš dokumentárně věcný a do popředí staví ženu, mladou matku usilující o lepší životní perspektivu pro sebe i malou dceru.
Na jedné straně jí však brání dost uniformní "zlí bílí", zakyslé úřednice, exekutoři či správce ubytovny plné štěnic, na straně druhé – a daleko zajímavější – její vlastní prostředí, které hrdinku strhává zpátky. Neboť kdo zkusí odejít, jako by zradil rodinu.
Šedé ráno, doma kouř z cigaret, venku kouř z komínů; hned první záběry nastolí bezútěšnou náladu, z níž není úniku. Ženu bolí u srdce, za sebou má tři potraty a před sebou nejistotu, neboť bez praxe ji nikde nezaměstnají.
I její partner se bez práce topí v dluzích, mladší sestra chodí za školu a hádky jsou na denním pořádku. Včetně hodně hrubých nadávek, které však muž se ženou vnímají zcela samozřejmě, jejich cit nijak nenarušují.
A tak to jde den za dnem; Cesta ven zosobňuje jakýsi záznam každodennosti, kde se vrší problémy. Pro dávky si nepřišli včas, lichvář poslal vymahače, z televize, kterou jim už brzy zabaví, se linou zprávy o protiromských nepokojích.
Sousedka živící se prostitucí pláče, protože jeden z jejích zákazníků, právě v rasové otázce angažovaný politik, "po mně chce čuňárny". Což je motiv hodně umělý včetně sexuálních hrátek ve vaně, zřejmě sázejících na úchylný trend festivalů.
Nastaveno folklorem
Z filmu Cesta ven
Obsazení Romů je dvousečné, drží věrnou náladu, leč v epizodách někteří postrádají hereckou jistotu – s výjimkou Klaudie Dudové v hlavní roli ještě přitažlivé, ale už únavou poznamenané ženy.
Prochází předvídatelným bludným kruhem od zastavárny přes dočasné útočiště v otcově špinavé špeluňce až po útěk za samostatností se silným okamžikem: sama okradena zřejmě Romy v zapadlé hospodě, hodí to za hlavu. Teď se tančí, zpívá, nebudeme si kazit noc.
Ve vystižení sklonu nechat věci plynout, neřešit, neměnit, nebojovat je Cesta ven nevtíravě přesná; také vypráví střídmě, s odstupem, neútočí okatě na city. Ovšem líčí pouze a právě to, co čekáme i známe, nenachází žádný nový překvapivý klíč.
Kromě hrdinky – a k ní zase film dluží hlubší motivaci. Divák se nedoví, proč zrovna ona je jiná, odhodlaná, vědoucí, cílevědomá, což vzpouru trochu oslabuje. O nastavování folklorem nemluvě.
