I když je plakát vytlačovaný billboardy či novými médii, stále existuje. A ten český rozhodně nezaostává, díla nejlepších českých designérů se mohou směle porovnávat se světovou elitou.
Plakát versus billboard
Billboardy, plakáty, loga, knižní grafika, reklamní poutače, inzeráty, potisk na trička, etikety na čemkoli, tvář novin a časopisů, programy divadel, letáky k výstavám. To všechno je grafický design.
Je těžké oddělit plakáty od ostatních souvisejících tiskovin – k výstavám grafikové často dělají nejenom plakáty, ale i katalogy či pozvánky, v divadlech mají stejný styl jako plakáty i programy k představení.
Je všude kolem nás. Čas od času se však přesune i do galerie a z všudypřítomného veřejného fenoménu se stanou umělecká díla – jako na Bienále Brno, zaměřeném letos na plakáty.
Přitom vybírat nejlepší plakáty je tvrdý oříšek – grafický design není sport a kritéria je těžké jasně definovat. I tak vzejde každé dva roky z bienále jeden hlavní vítěz a asi desítka držitelů dalších cen. A mezi nimi figuruje i řada českých grafiků.
Plakáty to navíc mají v dnešní době komplikované: jejich reklamní funkci přebírají billboardy umístěné u silnic, na jejichž zaznamenání mají řidiči mnohem kratší dobu než kolemjdoucí na "rozšifrování" sdělení, jež skrývají klasické plakáty.
"V minulosti bylo jeho hlavním posláním oznámit událost nebo téma. Dnes plakát hlavně ilustruje, například manifest nebo námět," vysvětluje jeden z nejlepších světových grafických designérů a legenda oboru, Nizozemec Karel Martens.
Plakáty tu jsou od patnáctého století, největší rozmach zažily v Británii. A ty první byly skutečně spojené s kulturou – zvaly na představení Shakespearových her. Ostatně byl to právě Londýn, kde byl v roce 1824 patentován plakátovací sloup, tehdy ho ještě jako dnešní mobilní reklamu vozili na káře, aby ho a plakáty na něm umístěné vidělo co nejvíc lidí.
V tehdejším Rakousku - Uhersku se plakát jako umění ulice rychle prosadil, skutečný rozmach zažil za vlády ornamentální secese a za první
republiky. Slavné jsou plakáty na představení Osvobozeného divadla či výstavy v Topičově salonu. A rodí se generace budoucích plakátových tvůrců, která bude činná v šedesátých a sedmdesátých letech a zaměří se hlavně na film.
Tehdy totiž společně s filmem nepřiváželi distributoři i plakáty, ty byly dílem slavné generace českých grafiků – Zdeňka Zieglera, Jiřího Balcara, Karla Teissiga či Milana Grygara.
Miliony podob
Funkce plakátu se s léty mění, jeho podoba vlivem nových technologií také, přesto tohle médium stále přežívá. "Plakát nezemře. Má miliony podob. Plakát můžeš načmárat třeba propiskou přímo na zeď nebo špejlí z cukrové vaty do písku. Vezmeš pájku, doma vypálíš pár kusů do dřeva a rozneseš je po ulici," píše jeden z našich nejlepších grafických designérů a loňský designér roku Petr Babák v katalogu Mezinárodní bienálové poroty.
A i když dnes hlavní reklamní funkce plakátu přebírají buď e-mailové newslettery, nebo agresivnější billboardy, či dokonce megaboardy, grafičtí designéři se plakátu stále věnují.
"Český grafický design je pro mě fascinující. Na jednu stranu je zemitý, má v sobě živelnost, přitom je ve srovnání se západní Evropou mnohem bezděčnější a řemeslně zvládnutý," tvrdí japonský designér Koichi Sato. Ale dodává, že v době digitálních technologií a internetu není možné nějak striktně mluvit o národních rysech grafického designu.
Mezi kulturou a globalizací
Na druhou stranu někteří další členové mezinárodní poroty letošního bienále přiznávají, že kulturní rozdíly tu jsou. A často mohou i bránit přesnému pochopení konkrétního plakátu – grafický design pracuje s písmem a jazykem a porozumění psanému hraje důležitou roli.
Na letošní bienále přihlásilo své plakáty nejvíc designérů z Tchaj-wanu, Číny a Japonska, tedy ze zemí, jejichž písmo a jazyk je kontextu střední Evropy na hony vzdálený. I proto je mezi porotci právě japonský grafik Koichi Sato.
"Internet přinesl zásadní změny ve výrazu grafického designu a ovlivnil práci grafiků. Paradoxně pořád zbývá dost prostoru pro vliv vlastní kultury, z té vychází nejenom tvůrce plakátu, ale i ten, kdo se na něj dívá, čte ho, dekóduje," vysvětluje Sato.
Chorvatský grafický designér Igor Stanisljevic, držitel desítky cen za design, s dvojakostí přístupu souhlasí jen částečně: "Globalizace a internet sice slouží k výměně informací, ale i bez ohledu na ně design vždy přesahuje jazyk a kulturu, i když je s nimi spojený. Chápeme jej nejen racionálně, ale i intuitivně."
nejzajímavější autoři plakátů dneškaAleš Najbrt Zuzana Lednická Štěpán Malovec Robert V.Novák Adam Macháček Karel Haloun Tomáš Machek Alan Záruba |
Je autorem řady filmových plakátů, naposledy získal Českého lva za nejlepší plakát k filmu Protektor. Dělá i plakáty pro Národní divadlo. A je autorem povedeného vizuálního stylu Prahy či Ostravy.
Vytvořila plakát k filmu 3 sezóny v pekle, k letošnímu Filmovému festivalu v Karlových Varech nebo k výstavě 200 dm3 dechu. Stojí i za značkou Moje Moje, která navrhuje dětské oblečení, doplňky a dokonce i netradiční lepicí pásku.
Získal druhé místo v Czech Grand Design za plakát k výstavě Čerstvý/Fresh v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Dělal plakát k Českému snu, je autorem loga a vizuálního stylu České televize.
Byl oceněný v soutěži Czech Grand Design za sérii plakátů pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, dělá plakáty k výstavám, nejznámější z poslední doby je jeho grafika k výstavě Bruselský sen.
Upozornil na sebe už před čtyřmi lety vizuálním stylem výstavy Papež kouřil trávu, je i autorem jejího psychedelického plakátu.
Už za totality dělal přebaly desek Vladimíru Mišíkovi, Visacímu zámku či Jasné páce. Je rovněž autorem plakátu k prvnímu pražskému koncertu Rolling Stones v roce 1990.
Má na svém kontě několik cen za Nejkrásnější české knihy. Společně s Karlem Halounem a Luďkem Kubíkem je autorem loga České republiky. Vytvořil plakát k dokumentu Auto*mat.
Naposledy pracoval na koncepci a grafickém stylu výstavy JanaA do třetice Karel Martens, který žije a tvoří v Amsterdamu. "Kam až mi paměť sahá, vždycky byli v Nizozemsku grafičtí designéři z celého světa, mísí se tady přístupy z Brazílie, Číny, Kanady, Rakouska, Španělska, Nového Zélandu, Británie i Česka.
Ti všichni tvoří pod nálepkou Nizozemský grafický design. Myslím, že mnohem víc je ovlivňuje prostředí a osobní zážitky či zkušenosti než země jejich původu," uzavírá Martens. V globalizovaném světě jsou tak designéři vystaveni dvojímu tlaku: musí být mezinárodně srozumitelní a přitom dostatečně osobití.
