K americké tradici patří každoroční prezidentova zpráva o stavu Unie. George Bush ji v roce 2002 začal slavnou větou: "Náš stát je ve válce, naše ekonomika v recesi a civilizovaný svět čelí bezprecedentnímu nebezpečí. Přesto naše Unie nebyla nikdy silnější.“ Zpráva o stavu českého filmu by se dala otočit naruby: "Náš hraný film si uchoval miliony diváků, náš dokument sbírá ceny ve světě, vyrábí se rekordní počet titulů. Přesto bychom se bez poloviny obešli.“
Navenek vypadá národní kinematografie v nejlepší kondici. Loni vstoupilo do kin 38 novinek: 26 hraných děl a 12 dokumentů. To z nás vedle srovnatelných států činí velmoc, zvláště když se na misku vah přihodí zájem publika. Na české filmy loni přišlo pět milionů diváků, kteří v pokladnách nechali více než 476 milionů korun; znamenalo to téměř 40 procent diváků i tržeb celého roku. Pro srovnání, americké filmy v Česku loni vidělo šest a půl milionu lidí, kolonka "ostatní“ přilákala
jen necelý milion.
Stačila by televize
Jenomže z bližšího pohledu vykazuje česká kinematografie propastné rozdíly. I v žebříčku návštěvnosti, kde nahoře trůní velkofilm Bathory s téměř milionem diváků – a dole se krčí dokument Ghetto jménem Baluty, na nějž od května do prosince přišlo 57, slovy padesát sedm lidí. Na vstupném utržil 4 400 korun, polovina z té částky zůstává kinům.
Dokumenty se obecně drží na chvostu diváckého zájmu, ale neplatí to bez výjimky. Z hraných děl třeba experiment Sestra našel jen tři tisíce a česko-albánský Smutek paní Šnajderové pět tisíc diváků; zato dokument René jich sehnal necelých devět tisíc, než si vybojoval "evropského Oscara“, a dokumentární hit roku Občan Havel se 160 tisíci diváků za sebou nechal i hrané lví favority Tobruk a Karamazovy.
TRAILER K FILMU OBČAN HAVEL
Na dokumentech je nejlépe vidět, co se ve značné míře týká také filmů hraných: totiž co všechno mohlo a mělo zůstat v televizi. Dokumenty se v kinech převážně promítají z DVD, kdežto hrané příběhy z filmových kopií, jejichž výroba stojí zhruba 50 tisíc korun za jednu. Což třeba v případě jedenácti kopií Sestry znamená nevratnou položku.
Přitom dobrá polovina hrané tvorby, zejména spotřební komedie typu Vy nám taky, šéfe! nebo Taková normální rodinka, neaspiruje na filmovou podívanou – naopak se na velkém plátně vyjímá jako žebrák na návštěvě v paláci.
Kam s penězi
Existují dva důvody, proč se do kin tlačí i kousky, kterým by obrazovka stačila ažaž, pokud by o ně vůbec stála. Zaprvé – ctižádost: premiéra v kině má větší publicitu, hvězdy se vyhřejí ve světlech ramp, v uměleckém životopisu se to lépe vyjímá. Zadruhé – peníze: proč je nechávat jiným, dokud je jich dost? Vláda dává státnímu fondu kinematografie v posledních letech mimořádné stomilionové dotace, než vejde v platnost chystaný zákon o kinematografii, jenž zřídí nové zdroje financí.
Dočasné injekce přicházejí i z reklamy v ČT – a pak jsou tu stálé odvody z prodeje starších filmů či vstupenek. Sečteno a podtrženo, fond hospodaří s částkou kolem tří set milionů korun, z níž hlavní díl putuje právě na podporu nové tvorby. Rada sice rozhoduje podle scénářů, které se mohou od výsledné podoby filmu lišit, nicméně některé její verdikty budí přesto úžas – třeba čtyři miliony pro tuctovou legrácku Chyťte doktora a pět milionů pro téměř totožnou taškařici František je děvkař.
Na druhé straně i reptalové říkají, že každá rada lepší než žádná. Až té stávající vyprší koncem března mandát, nebudou její noví členové možná ještě zvoleni, což by neslo risk, že se výroba filmů žádajících o podporu zbrzdí či zcela zastaví. Ale ač to zní kacířsky: zhroutil by se svět? Ten vnější sotva.
Loňská Evropská filmová cena za dokument Heleny Třeštíkové René, vůbec první pro Česko, nemá v hrané tvorbě srovnatelnou obdobu. V Karlových Varech získali Karamazovi mezinárodní cenu tisku a Děti noci herecké trofeje pro Marthu Issovou a Jiřího Mádla; Venkovský učitel bodoval ve Švédsku a v Chotěbuzi; scénář Tobruku vyhrál národní kolo scenáristické soutěže Hartley Merrill Prize.
Ale žádný vyloženě světový průlom se nekonal – dokonce ani Bathory dosud nezaplavila kina okolních zemí. A řídit se jen domácími ostruhami je ošidné; máme tolik festivalů,zařídí kdekomu. Země, kde se hovor o kinematografii smrskl na hovor o penězích, má načase přehodit výhybku. Nežli jen naplňovat a vyprazdňovat fond, je zapotřebí stanovit pobídky, aby se vrátily zahraniční štáby, které vedle stamilionů přinášejí i práci pro všechna filmová řemesla.
A zároveň se vyplatí "snížit“ pohled k půlhodinovým žánrovým filmečkům, vznikajícím mimo oficiální struktury. Ať už je to dokončovaný horor nebo chystaný kung-fu snímek, platí, že krátký hraný film je nejlepší školou talentů. Rozhodně lepší než zastydlá avantgarda sycená miliony z fondu.
