Od začátku devadesátých let je Levínský vedoucím amatérských Nejhodnějších medvídků, pro něž napsal již pěknou řádku her. Ale teprve spolupráce Nejhodnějších medvídků s Krobovým Divadlem Na tahu s hrou Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou upoutala profesionální divadelníky. A nejen divadelníky. Hra bude mít zanedlouho rozhlasovou premiéru a chystá se i její filmová verze. Navíc ji uvede také Městské divadlo Zlín a uvažuje o ní divadlo v Karlových Varech.
O co jde? Levínský (v programu vystupuje pod pseudonymem Samuel Königgratz) napsal hrabalovsky pábitelský text s menzelovsky laskavým pohledem na malichernosti života. To vše po sartreovsku okořenil existenciálním peklem lidského údělu a zasadil do konkrétního prostředí jedné malé železniční stanice. Jde vlastně o statickou konverzačku, ve které ubíhá děj velmi pomalu. Vše podstatné se odehrává v rovině používaného jazyka, přesně okoukaného z železničářské hantýrky, veškeré dění se odráží od banality všedních situací. Přednosta stanice Antonín Jánský (Miroslav Hanuš) přijíždí s výpravčím Petrem Dvořákem (Vlastimil Zavřel) ranním vlakem do práce.
Sledujeme je v kupé, poté v jejich kanceláři. Objevují se další postavy, každá se svým osobním příběhem. Trochu banálním i otravným, ale pokaždé jedinečným. Žádná symbolická, typizovaná figura, ale vždy postava s konkrétním životním příběhem, osudem a charakterem. Jejich životní dráhy se proplétají, některé se překvapivě dramatizují, ale vlastně se nic nestane. Někdo umře, jiný se zamiluje, někdo se opije, jiný hraje karty. Kolem projede pár vlaků a všichni koukají v nádražní hospodě na fotbal - fandí Hradci Králové v zápase Poháru UEFA, který mají léta na videu nahraný a znají jej zpaměti.
Herci Divadla v Dlouhé se chopili textu poctivě. Své figury rozehrávají do mnoha fines. Některým sice jejich postavy trochu nepadnou, jiným však jako by byly ušity na tělo. Přesný je Miroslav Hanuš v roli moudrého, životem mírně unaveného pozorovatele hemžení kolem sebe, laskavého "kormidelníka" životů na nádraží. Nádherně tatíkovský je Vlastimil Zavřel. Jako by srostl se svou postavou, jako by skutečně léta socialistická i ta dnešní strávil v jediné kanceláři a někam vyjel jedině s Čedokem. Novodobý Švejk dalo by se říct. Avšak na rozdíl od něj laskavý, pasivní, milý, jen změnami dob a proměnou generací trochu popletený. Další herci však za těmito dvěma trochu klopýtají.
Pavel Tesař nenašel polohu, která by jeho postavu činila směšnou a dojemnou zároveň, Ivana Lokajová je příliš dáma, než aby dokázala rozehrát vulgární uklízečku Gabrielu ve více rovinách než té gesticky prvoplánové. Ostatní jsou pak v podstatě figurky, které mají méně možností. Osvěžení přináší Klára Sedláčková (alternuje Magdalena Zimová) v roli "naivní mrchy" Esmeraldy, Martin Matejka jako groteskní výpravčí Altrichter či Jiří Wohanka coby komunistický rozumbrada Pláteník. Ohlasy medvídkovských "naturščiků" najdeme v postavách posunovače Šulce Čeňka Koliáše, hostinského Bláhy Martina Velikého a především v kontroloru dopravy Evženovi Miloše Čížka.
Režisérka Hana Burešová se spolehla na text a rozehrála každou postavu a situaci tak, jak je napsaná. Občas - zvláště v první půli - však nectila nezměrně nudný čas a banalitu zobrazovaného, víceméně mužského prostředí, a tím oslabila působivost předlohy. Zastavení, jakési hospodské, vlakové či pracovní "nedění" je nedílnou součástí Levínského hry. Burešová se snaží každou navenek nudnou situaci oživit vnějšími atributy (filmové dotáčky, zvukové polopatismy, závěreční krabi), čímž oslabuje těžko uchopitelnou civilnost obrazu. Scénograf David Vávra a kostymérka Andrea Králová však vytvořili na jevišti přesný otisk současných malých nádraží a napomohli tak divákově orientaci v ději, době a prostředí. I díky nim je inscenace oním zmiňovaným divadelním "drahokamem" ryze českého humoru, tak vzácným na našich jevištích.
O co jde? Levínský (v programu vystupuje pod pseudonymem Samuel Königgratz) napsal hrabalovsky pábitelský text s menzelovsky laskavým pohledem na malichernosti života. To vše po sartreovsku okořenil existenciálním peklem lidského údělu a zasadil do konkrétního prostředí jedné malé železniční stanice. Jde vlastně o statickou konverzačku, ve které ubíhá děj velmi pomalu. Vše podstatné se odehrává v rovině používaného jazyka, přesně okoukaného z železničářské hantýrky, veškeré dění se odráží od banality všedních situací. Přednosta stanice Antonín Jánský (Miroslav Hanuš) přijíždí s výpravčím Petrem Dvořákem (Vlastimil Zavřel) ranním vlakem do práce.
Sledujeme je v kupé, poté v jejich kanceláři. Objevují se další postavy, každá se svým osobním příběhem. Trochu banálním i otravným, ale pokaždé jedinečným. Žádná symbolická, typizovaná figura, ale vždy postava s konkrétním životním příběhem, osudem a charakterem. Jejich životní dráhy se proplétají, některé se překvapivě dramatizují, ale vlastně se nic nestane. Někdo umře, jiný se zamiluje, někdo se opije, jiný hraje karty. Kolem projede pár vlaků a všichni koukají v nádražní hospodě na fotbal - fandí Hradci Králové v zápase Poháru UEFA, který mají léta na videu nahraný a znají jej zpaměti.
Herci Divadla v Dlouhé se chopili textu poctivě. Své figury rozehrávají do mnoha fines. Některým sice jejich postavy trochu nepadnou, jiným však jako by byly ušity na tělo. Přesný je Miroslav Hanuš v roli moudrého, životem mírně unaveného pozorovatele hemžení kolem sebe, laskavého "kormidelníka" životů na nádraží. Nádherně tatíkovský je Vlastimil Zavřel. Jako by srostl se svou postavou, jako by skutečně léta socialistická i ta dnešní strávil v jediné kanceláři a někam vyjel jedině s Čedokem. Novodobý Švejk dalo by se říct. Avšak na rozdíl od něj laskavý, pasivní, milý, jen změnami dob a proměnou generací trochu popletený. Další herci však za těmito dvěma trochu klopýtají.
Pavel Tesař nenašel polohu, která by jeho postavu činila směšnou a dojemnou zároveň, Ivana Lokajová je příliš dáma, než aby dokázala rozehrát vulgární uklízečku Gabrielu ve více rovinách než té gesticky prvoplánové. Ostatní jsou pak v podstatě figurky, které mají méně možností. Osvěžení přináší Klára Sedláčková (alternuje Magdalena Zimová) v roli "naivní mrchy" Esmeraldy, Martin Matejka jako groteskní výpravčí Altrichter či Jiří Wohanka coby komunistický rozumbrada Pláteník. Ohlasy medvídkovských "naturščiků" najdeme v postavách posunovače Šulce Čeňka Koliáše, hostinského Bláhy Martina Velikého a především v kontroloru dopravy Evženovi Miloše Čížka.
Režisérka Hana Burešová se spolehla na text a rozehrála každou postavu a situaci tak, jak je napsaná. Občas - zvláště v první půli - však nectila nezměrně nudný čas a banalitu zobrazovaného, víceméně mužského prostředí, a tím oslabila působivost předlohy. Zastavení, jakési hospodské, vlakové či pracovní "nedění" je nedílnou součástí Levínského hry. Burešová se snaží každou navenek nudnou situaci oživit vnějšími atributy (filmové dotáčky, zvukové polopatismy, závěreční krabi), čímž oslabuje těžko uchopitelnou civilnost obrazu. Scénograf David Vávra a kostymérka Andrea Králová však vytvořili na jevišti přesný otisk současných malých nádraží a napomohli tak divákově orientaci v ději, době a prostředí. I díky nim je inscenace oním zmiňovaným divadelním "drahokamem" ryze českého humoru, tak vzácným na našich jevištích.
 Divadlo v Dlouhé, Praha, 23. srpna 2002. |
