Do této kategorie patří i předehra k Bernsteinově Candidovi, která večer otevřela. Ač by si šlo představit ještě spontánnější, rozehřátější podání, zahraná byla precizně.
Jako "crazy" by se dala označit i skladba německého autora Jörga Widmanna Ad absurdum, psaná pro ruského trumpetistu Sergeje Nakarjakova. Jejím účelem je přirozeně exhibice, ale přesto obsahuje i jistou nadsázku vůči sobě, interpretovi i žánru virtuózního koncertu. Autor například do hry střídmě zapojuje flašinet. Dílo připomíná let splašených sršňů. Divoké tempo, v němž musí sólista chrlit záplavu šestnáctin, klade na sólistu a jeho dech mimořádné nároky, nicméně pro Nakarjakova žádné hranice opravdu neexistují. Skladatel nešetří ani orchestr, ale filharmonici se nedali a s Nakarjakovem excelovali.
Humorem je prostoupen také Koncert c moll pro klavír, trubku a smyčcový orchestr mladého Dmitrije Šostakoviče. Ten paroduje kde co, jiné autory, populární melodie i sám sebe, ale mimořádně brilantním, inteligentním způsobem. S Nakarjakovem vedl ztřeštěný, leč přesný hudební dialog klavírista Alexander Melnikov. Užívat si šlo i perfektní souhru s orchestrem.
Druhá polovina koncertu se sice posunula do poněkud jiné roviny, ale koneckonců i Janáček má v sobě něco z hudebního výstředníka. Jeho Glagolskou mši Bělohlávek uvedl v původní podobě z roku 1927. Určité odchylky od pozdější, upravené verze ji činí jakoby sršatější, nicméně obě jistě mohou žít vedle sebe. Provedení splnilo vysoká kritéria, bylo dramatické a živočišné, a to i v často vypjatých pěveckých partech, které interpretovali Hibla Gerzmava, Veronika Hajnová, Stuart Neill a Jan Martiník. Své kvality potvrdil Pražský filharmonický sbor. Bylo to rázné vykročení do nové sezony.
