Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSA: Ve filharmonii se mělo kouzlit s vlněním. Byla to spíš tsunami

  17:55aktualizováno  17:55
Česká filharmonie uvedla Symfonii Turangalîla od Oliviera Messiaena, mohutnou skladbu experimentující se zvukem, barvami i neobvyklými nástroji. Výsledný dojem byl poněkud rozpačitý.

Dirigent David Robertson a Česká filharmonie | foto: Petr Kadlec

Soudobá či moderní hudba není u České filharmonie zrovna častým hostem. Ačkoli co je vlastně moderní? Vždyť Turangalîla měla světovou premiéru už roku 1949, dříve než například některá díla Bohuslava Martinů.

Messiaen bývá označován za jednoho z inspirátorů poválečné avantgardy. Jeho experimenty se zvukem včetně napodobování ptačího zpěvu rozhodně dodávají hudbě osobitý charakter. Turangalîla je součástí Messiaenovy Tristanovské trilogie, do níž patří ještě dvě další skladby. Prostupuje jí mystická nálada a milostné vytržení, ale některé části, třeba Zahrada milostného spánku, Rozvíjení lásky nebo závěrečné Finále by docela dobře posloužily i jako mírně plačtivý soundtrack k hollywoodské romanci.

Každopádně je to dílo s velkým obsazením, v němž by však měl být slyšet doslova každý nástroj. Samozřejmě klavír, který tu má téměř sólovou roli, ale také vzdouvající se a kvílící Martenotovy vlny a další neobvyklé, pro změnu bicí nástroje. Jen tak se může dostavit výsledný efekt. A to byla při středečním provedení potíž.

Většinu večera totiž vznikal dojem, že se na posluchače násilně, někdy až bolestivě valí zkomprimovaná zvuková masa, v níž se toho mnoho nedalo rozeznat. Nejméně ze všeho Martenotovy vlny, na něž hrála zkušená Valérie Hartmann-Claverie, ale které (z jedenácté řady v přízemí) vedle orchestrální tsunami téměř nebyly slyšet. Zanikala i sestava bicích, tísnící se za hudebníky natlačenými na pódium.

Chtělo by to nový sál

Částečně může být na vině nezkušenost orchestru s touto hudbou. Americký dirigent David Robertson však Messiaena uvádí často a určitě si je vědom všech problémů, takže při ještě delším zkoušení by s hudebníky možná našel větší rovnováhu zvukovou i dynamickou a dosáhl lepší přehlednosti. Nicméně větším a neodstranitelným problémem nejspíš bude Dvořákova síň Rudolfina, která pro takové skladby prostě není předurčena.

Z Messiaenovy zvukové fantazie zbyl jakýsi „postromantický” klavírní koncert s neprostupnou masou smyčců, dotírajícími žesti a robustním klavírním zvukem, neboť francouzský pianista Pierre-Laurent Aimard nástroj nešetřil. Potěšitelné bylo, že hlediště se zaplnilo, což může být pro Českou filharmonii povzbuzením k tomu, aby si troufla i na další a pro Dvořákovu síň vhodnější díla mimo mainstream 19. a počátku 20. století. A znovu se ukázalo, jak moc by Praha potřebovala nový koncertní sál.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.