Program částečně kopíroval vůbec první koncert orchestru. Tehdy, 4.ledna 1896, dirigoval svá vlastní díla Antonín Dvořák. V jejich interpretaci Česká filharmonie přirozeně drží vlastní laťku. Koncertní předehra Othello a Symfonie č. 9 „Z nového světa“ zazněly v „klasickém“, zvukově ušlechtilém a vytříbeném podání.
To ale svým způsobem také není nic výjimečného, perfektně zahranou Novosvětskou symfonii v podání České filharmonie slyšelo pražské publikum mnohokrát. Co ale zatím většina diváků slyšet nemohla, jsou Dvořákovy Biblické písně v podání basisty Jana Martiníka. V Berlíně působící pěvec je sice zpíval loni v září na Dvořákově Praze s klavírem, tehdy ale do Anežského kláštera nepřišlo moc lidí. Martiník v Česku zatím není příliš známý.
Přitom výkon, který předvedl tehdy a nyní ho zopakoval, předčil snad všechna podání, a to i renomovaných umělců, která v Praze kdy zazněla. Pěvec impozantní figury má jedinečný bohatý hlas, dokáže krásně zpívat i zřetelně vyslovovat, ale to samo o sobě by nestačilo. Pokud je tato skladba hluboce niternou a tichou rozmluvou člověka s Bohem, tak Martiník skutečně dokáže hluboké emoce vyjádřit zevnitř, a to neuvěřitelně přirozeně. Jeho přednes není ani trochu vnějškový.
Tentokrát se hrála orchestrální verze, která by snad mohla vést k divadelnějšímu projevu. Orchestr doprovázel uměřeně a citlivě, nicméně je především Martiníkovou zásluhou, že i zdánlivě patetičtější místa vyzněla pouze a jenom s tichou pokorou. Něco takového se nedá nikdy naučit, to se musí mít v sobě. Martiník z „obyčejně“ slavnostního koncertu udělal neobyčejný zážitek.
