Český pavilon v japonském Aiči se mezi technicistně pojatými prezentacemi, na které vsadila většina ostatních zemí, vymyká už svým přírodně laděným průčelím architektky Barbory Škorpilové.
Deset tisíc různě pootočených dřevěných tyčí vytváří dojem rozevláté louky. "Je to zvláštní shoda vjemů, ale zvenku působí český pavilon jako plynulé prodloužení lesa, který mají u své expozice Britové," popisuje generální komisař české účasti Vladimír Darjanin.
Prvotní snová iluze pokračuje i ve vnitřním prostoru nazvaném Zahrada fantazie a hudby, pro kterou má Darjanin zajímavý příměr: "Jako byste zvedla mušli z mořského dna a otočila ji." Podle Darjanina je z české expozice japonský personál nadšený.
Namísto vchodu návštěvníka vtáhnou setmělé útroby obří housenky, které se nakonec otevřou do osvětleného prostoru s bazénem. Zrcadlové oko housenky ještě předtím nachystá léčku - tváře vstupujících promítá návštěvníkům uvnitř expozice. Ta se svými šestnácti zvukově-světelnými nástroji přímo vyzývá k interaktivní hře.
Stačí se dotknout hladiny bazénu, jehož dno pokrývají zrcadla, a prostorem se ponese světelné vlnění. Nebo rozezvučet vodní klavír Petra Nikla, jehož prodloužená kladívka rozehrají společně s tóninami i tance stínů. Nechybí ani vodní varhany s píšťalami umístěnými ve vodě a kapkostroj Milana Caise - pumpováním se doplní dešťový zásobník nástroje, načež kapky padající vody rozeznějí činely.
"Je to snaha nastavit počítačové sféře nějakou alternativu, jakousi technologickou ekologii. Vracíme se k přírodě tím, že do prostoru klademe nástroje, které fungují na základních optických a akustických principech," charakterizoval expozici Petr Nikl, autor výstavní koncepce.
