Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Češi moc dobře vědí, co je to knížka

aktualizováno 
Z nakladatelky Slávky Kopecké měla být původně učitelka tělocviku a češtiny. Spíše než za katedru třídy ji to však už na fakultě tělesné výchovy táhlo do redakcí novin a časopisů, a tak zůstala u psaní. Je zvyklá mluvit. Proud slov z ní srší tak bezprostředně, že je někdy těžké do něj vstoupit.

Přesto tvrdí, že Jiřího Sováka, jehož knížky jí zajistily největší úspěch, převážně poslouchala. „Kritici zpočátku tvrdili, že je to jen komerce. Bylo mi to jedno. Čtenáři vyprávění Jiřího Sováka vyhledávali, knížky kupovali, a to je přece podstatné,“ říká nakladatelka.

Jak to podle vás vypadá se čtenářskou gramotností v Česku?
Podle mého soudu si v naší zemi nemáme nač stěžovat. Ne všichni čučí na  hloupé seriály v televizích, velká většina našeho národa ví, co je to knížka, a to nejen vkladní.

Překvapilo mě nedávné srovnání, kolik titulů knížek ročně u nás vychází. Loni se jich vydalo nejvíce, přestože se nakladatelé  nechávají slyšet, jaká je to u nás bída. Vypovídá to o něčem?
O čiperném podnikání v Čechách. Tlak ale vychází spíše ze strany nakladatelů, kteří se víc a víc snaží a rozšiřují nabídku. Osobně vyznávám spíš vzácný tlak čtenářský, kdy si čtenáři sami vynutí dotisk knížek.

V letošním roce jste začala vydávat sebrané spisy Oty Pavla. Proč právě on?
Protože ho mám hluboko ve svém srdci. Protože jsem holka z Buštěhradu a on byl kluk z Buštěhradu. Já jsem se tam sice nenarodila a on také ne, ale oba jsme tam měli babičku a ty babičky navíc sousedily. Možná i proto, že se tak dobře znaly, mám důvěru jeho rodiny, jeho bratrů i syna. A trochu pyšně si myslím, že kdyby Ota žil, vydával by svoje knížky u mne. A dělám to tak, jak to Ota připravil za svého života. K tomu přidám to nejlepší, co pak vyšlo po jeho smrti.

KOPECKÁ A PRÁCE: Stále věřím, že přijde někdo a položí mi na stůl Saturnina... Vždyť i ten Zdeněk Jirotka musel někam běžet poprvé.
KOPECKÁ A SNĚNÍ: Když jsem se rozmlátila na kole, snila jsem  o tom, že otočím hlavou a pohnu se. Ale jinak si na žádné velké sny nepotrpím.
Knížky Oty Pavla jsou skoro na všech pultech knihkupectví a antikvariátů v nejrůznějších obměnách. Máte pocit, že lidé budou mít o další reedici zájem?
Už vím, že mají. Ota Pavel je prostě geniální spisovatel, který dává lidem, co potřebují. Něhu, cit, naději. Proto je už ve své knihovně skoro každý má. Vyšperkovala jsem je vyprávěním lidí, kteří ho měli rádi a kteří k němu měli vztah.  Vzpomínají na něj třeba Josef Masopust, Arnošt Lustig, Karel Šiktanc či jeho syn Jirka. Tak doufám, že se to bude lidem líbit. Já si také před časem koupila sebrané spisy Bohumila Hrabala, ačkoliv mám doma snad všechny jeho knížky.

Žádné negativní reakce jste tedy na vydání Pavlových knížek zatím neměla?
Dokonce jednu prapodivnou. Překvapila mě jakási paní asistentka z filozofické fakulty, která mi volala a divila se, že hodlám vydávat sebrané spisy Oty Pavla. Označila ho za normalizačního spisovatele jen proto, že v době normalizace vydával knížky! Křičela jsem na ni, že je to holý nesmysl. Vydal samozřejmě věci, které mu deformovala tehdejší vládní moc. Přitom mu ale vyhodili povídku Prase nebude a šťourali do každého židovství, které se v jeho knížkách objevilo. Jeho to samozřejmě ničilo a zle se to podepisovalo na jeho zdraví. Ale lidi stáli fronty na Duklu mezi mrakodrapy, skoupili Smrt krásných srnců a tím mu dali najevo, co si o tom šťourání myslí. Jan Werich řekl, že kdyby psal Ota Pavel anglicky, klečel by mu u nohou celý svět. A paní asistentka by nakladatelce nezavolala takovou kravinu.

Jaký jste vlastně měli s Otou Pavlem vztah? Vídali jste se v Buštěhradě?
V době, kdy Ota Pavel bydlel za války u babičky v Buštěhradě, jsem samozřejmě ještě nežila, narodila jsem se po válce, a to už se Popperovi stěhovali do Prahy. Potkali jsme se poprvé, když už byl renomovaný novinář a spisovatel a já začínající trdlo. Společné vzpomínky na Buštěhrad nás spojily. Volával mi, co je „u nás“ nového, chtěl zjistit, kolik bylo lehkých holek v hospodě Na Vypichu, kolik bylo za války kolaborantů, vlajkařů. Chystal se na sbírku povídek Buštěhradská dráha. Věděl, že v Buštěhradě bydlím, že dokážu místní lidi oběhnout a oni mi poví, co potřeboval pro psaní povídek znát. A vždycky pozdravoval moji maminku.

S muzeem Oty Pavla ale Buštěhradští váhali až do letošního jara. Navíc ho nevybudovali místní rodáci, ale lidé, kteří se sem přednedávnem přistěhovali...
Nazrála doba a přišli šikovní lidé, kteří věc muzea dotáhli. Ale i předtím se pro vzpomínku na Otu dělalo mnohé. Výstavy, besedy, pamětní deska, kterou však okamžitě někdo ukradl, takže teď na hudební škole visí její replika. Máme ulici Oty Pavla, František Nepil tu o něm na besedě vyprávěl, jeho bratři sem jezdí... Myslím, že místní lidé jsou na něho pyšní. Dokonce i naše škola, pokud to projde, ponese jeho jméno.

Říkáte naše město, naše škola, ale přitom bydlíte v Lidicích. Znamená to, že se cítíte doma jinde než tam, kde žijete?
Buštěhrad s Lidicemi jsou spojeny pupeční šňůrou, jsou vlastně přeseknuté pouze silnicí. Mám tady devadesátiletou maminku, řadu přátel a spolužáků. Nakupuju tu, hraju tenis... Žiju s rodinou sice v Lidicích, mám je stejně ráda, ale srdcem patřím do Buštěhradu.

Jméno Slávka Kopecká je víc než s Otou Pavlem spojeno se jménem Jiřího Sováka. Spolupracovala jste i s Vlastimilem Brodským, Jiřinou Bohdalovou, Olgou Sommerovou. Je v tom kalkul, že se zaměřujete na samá známá jména?
No, zkuste takovou vypočítavost! Je to moje živobytí, které vychází z novinářského řemesla. Dvacet let jsem pracovala v Květech, kde jsem se potkala s mnoha zajímavými lidmi. Viděla jsem, že mi jsou ochotni svěřit víc, než kolik se do časopisu vešlo. Jako člověk veskrze optimistický jsem spíš souzněla s lidmi, kteří uměli dělat legraci. Takže v tom není kalkul, v tom je zázemí, které jsem nabyla. Když jsem po roce 1989 uviděla na trhu místečko v memoárech, držela jsem se ho jako švec kopyta.

Mnozí vaši práci považují za jednoznačnou komerci...
V nakladatelství vyšlo více než padesát úspěšných titulů, a ne vždycky byly se slavnými nebo o slavných lidech. Nakladatel se přece musí snažit především o to, aby se knížky, které vydává, prodávaly.

S kým z těch, s nimiž jste knížky dělala, jste si nejvíc rozuměla?
S Jiřím Sovákem. On si mě vybral sám a byla s ním bezvadná pohoda a legrace. Svým humorem mě dostal kdykoliv na lopatky. Dodnes mi chodí spousta milých dopisů a těší mě, že měl Jiří Sovák z našich knížek na konci života velkou radost. Vždycky z terasy volal: „Jsem jako Lenin, mám sebrané spisy!“

Oba herci, jak Jiří Sovák, tak Vlastimil Brodský, byli známi tím, že často a bez bázně mluvili o smrti. Nyní už jsou oba mrtví. Znamená to něco i pro vás?
Když jsem stála za rakví Jiřího Sováka, tak mi bylo tak strašně smutno, jako kdybych přišla o někoho z nejbližších. Vlastně jsem se s tím nevyrovnala dodnes, stejně jako jeho žena Andulka. Stává se mi, že se v noci probudím a směju se, protože slyším, jak mi do ucha šeptá různý voloviny. Fakt, to se mi stává. Já s ním tedy žiju dál.

A jejich úvahy o smrti? Měly na vás vliv?
Před několika týdny jsem přelítla řídítka kola a rozmlátila se. Sbírali mě ze silnice a já se bála, jestli to přežiju. Celou dobu, co jsem se zotavovala, jsem tedy měla možnost přemýšlet o životě i o obou hercích. Oba si dělali srandu ze smrti, ta ale byla nakonec milosrdná jen k Jiřímu Sovákovi. Umřel tak, jak si přál. Seklo to s ním - a byl pryč. Napřed to byla strašná rána, ale s odstupem času si s Andulkou říkáme, že se alespoň nedočkal ničeho nedůstojného. A to bylo to, čeho se Bróďa hrozně bál. Našel sílu se ubránit. I po něm je mi smutno, třebaže jsme se strašně hádali. Osobně však nad smrtí moc nepřemýšlím, ještě na to snad nemám věk.

Nataša Gollová, Olga Sommerová, Marie Kubátová. To jsou jména, která se objevují na přebalech vašich knih nyní. Znamená to, že jste se vrhla na ženská témata?
Ano, protože ženské to v životě mají těžší než chlapi. Ale militantní feminismus ráda nemám. Někteří chlapi jsou i snesitelní. Je fakt, že mě tohle téma nyní hrozně zajímá.

Má u vás šanci prorazit začínající autor?
Nikdy jsem neodmítla rukopis, dokud jsem ho nepřečetla. Stále věřím, že přijde někdo a položí mi na stůl Saturnina... Vždyť i ten Zdeněk Jirotka musel někam běžet poprvé. Dobrých mladých autorů je ale jako šafránu a nemají to v kapitalismu lehké.

Málokdo asi ví, že společné nakladatelství HAK končí a začínáte si budovat  vlastní. Je to bolestné, takhle se odstřihnout od poměrně zavedené značky?
Byli jsme ve firmě dvanáct let dva a od letoška pracuju sama. Nic převratného to pro mne neznamená, práci mám naprosto stejnou a mám jí dost. Mám ale odpovědnost jen za sebe, což je osvobozující.

Titul režisérky Olgy Sommerové zní: O čem sní ženy. O čem tedy sní Slávka Kopecká?
Když jsem se rozmlátila, snila jsem  o tom, že otočím hlavou a pohnu se. Jinak si ale na žádné velké sny nepotrpím. Vyhovuje mi, že se ráno v Lidicích probudím, osprchuju se studenou vodou, máma ještě žije a řekne mi nějaký fór. Jasně, že jsem z toho taky upachtěná a uhoněná, ale zatím to běží, jak má. Hodně se těším na vnoučata. Jenom na to zatracený kolo se zatím nemůžu podívat.

Nakladatelka Slávka Kopecká.

Nakladatelka Slávka Kopecká.

Nakladatelka Slávka Kopecká.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Katja Kettu
RECENZE: Uštípli jí jazyk. Šokující Můra líčí příběh ve stínu gulagu

Finská prozaička Katja Kettu má smysl pro nesmyslné lásky. V Porodní bábě, z níž se stal světový bestseller, líčí vztah mezi Finkou a německým důstojníkem, v...  celý článek

Usáma bin Ládin
RECENZE: Usáma ukazuje svět, ve kterém je terorismus i mobil cizí slovo

Sci-fi nemusí být jen žánrem, který čtenáři umožňuje útěk z­ reality. Ono ji mimo jiné může celkem trefně glosovat. Alespoň v knihách Lavieho Tidhara to platí...  celý článek

Spisovatel Bernhard Schlink
Napsal Předčítače. Teď Bernhard Schlink odhaluje skryté Letní lži

Před více než dvaceti lety Bernhard Schlink zasáhl literární svět románem Předčítač, podle kterého později vznikl úspěšný film s Kate Winsletovou. Nyní v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.