Jiří Švestka dvanáct let ve své galerii v Biskupském dvoře 6 představuje východoevropské umění, a naopak české umělce reprezentuje na světových trzích s uměním v zahraničí.
Do 9. února vystavuje dva výrazné malíře - Poláka Rafala Bujnowského a Rumuna Dana Perjovschiho. Výstava je příležitostí zjistit, jak si stojí české umění na mezinárodním trhu ve srovnání s dalšími státy bývalého východního bloku.
* Liší se podle vás současné české výtvarné umění od toho, co vzniká jinde ve střední a východní Evropě?
Takhle paušalizovat se to nedá. To, co je českému mladému umění vlastní a odlišuje ho, je jistá melancholie a humor. Umělci, které naše galerie zastupuje, tyto paušální charakteristiky mají: jak Markéta Ottová, tak Krištof Kintera či Ján Mančuška, který je momentálně asi nejúspěšnější (pozn. redakce - Galerie Jiří Švestka tohoto umělce nezastupuje). Otázka je, jestli právě tyhle dvě věci jsou na mezinárodním trhu viděny jako pozitivní hodnoty. Řekl bych, že tak úplně ne, ale důležité je, že nejlepší zdejší umělci jsou svým způsobem autentičtí, protože autenticita je vlastně nejdůležitější kritérium umění.
* O které východoevropské umělce je na světovém trhu umění největší zájem?
Momentálně vedou Poláci. Dovoluji si odhadnout, že minimálně patnáct polských výtvarníků je dnes mezinárodně velmi uznávaných, a to nejen proto, že vystavují v prestižních galeriích a jsou zastoupení ve významných sbírkách, ale především kvůli jejich přínosu uměleckému světu. Za všechny bych jmenoval malíře Wilhelma Sasnala, Piotra Ukladského, Moniku Sosnowskou a v neposlední řadě i Rafala Bujnowského. Něco podobného se teď děje i v Rumunsku. Roli barda rumunské scény, který se probojoval na západní trhy, hraje Dan Perjovschi. Ale světovým pojmem jsou i Ioana Nemeszová, kterou vystavíme příští rok, nebo Ciprian Muresan a Victor Man. Samozřejmě existuje řada dalších východoevropských umělců, například Albánec Anri Sala, Bulhar Nedko Solakov nebo Slovák Roman Ondák, kteří jsou v mezinárodním kontextu známější než kterýkoliv Čech.
* Proč podle vás zůstávají čeští umělci na mezinárodní scéně v pozadí?
V Česku vyrůstá stejné množství talentovaných lidí jako v Polsku nebo Bulharsku. Problém vidím v systému. Přístupy k umění a jeho propagaci se v jednotlivých zemích liší. Některé státy si uvědomují, že současné umění je pro ně vizitkou, kde malé vynaložené prostředky mohou přinést velký efekt. Poláci a Rumuni si tohle velmi dobře uvědomují a své umění dovedou ve světě zpropagovat. Dan Perjovschi, jehož tvorbu teď vystavujeme, měl v létě samostatnou výstavu v Museum of Modern Art v New Yorku. To se žádnému českému současnému umělci nepodařilo. Česká republika je v propagaci bohužel zatím velký amatér.
* V čem vidíte důvody?
Neexistuje tu žádná zahraniční kulturní politika, nejen ve výtvarném umění, ale ani v jiných kulturních oborech. Státní kulturní instituce mají pocit, že jsme kulturní stát a že to stačí. Jenže české kurátory, kteří by představili zdejší umělce v zahraničí, není na rozdíl od rumunských, bulharských či polských vidět. Chybí dialog s mezinárodními institucemi. Skutečný problém vidím v Milanu Knížákovi. Kamkoliv přijdu, ptají se mě, jak je možné, že ten člověk nedělá žádné zajímavé projekty, nespolupracuje se zahraničím a že krásná budova Veletržního paláce zůstává nevyužitá - zatímco ve Varšavě na hlavním náměstí začínají stavět muzeum současného umění.
* Co myslíte, že mohou umělci v dnešní době lidem dát?
Dnešní společnost má bohužel tendenci dělat z umělců baviče. Kvalitní umění tu není jen pro zábavu nebo reprodukci čehokoliv, ale má být vždy krok před společností, vyslovovat myšlenky a klást otázky, které nejsou běžné a nabádají k přemýšlení. Třeba v kresbách Dana Perjovschiho jsou tyto kvality zřejmé, Bujnowski je ve svém vyjadřování abstraktnější. Umělci přidávají našemu životu hodnotu navíc, takové koření.
* Liší se význam umělců v postkomunistických zemích a v západní kultuře?
Určitě. Dobré umění mělo v totalitě velký význam. Šlo o oblast, která sice byla reglementovaná a omezovaná, ale umělecké duševní vyjádření bylo výrazem velké svobody a subjektivity a umělec tak dával příklad jiným. Ještě i autoři z dnešní generace v sobě nesou důležitost a význam umění z té doby. Západní umění je přece jen víc propojeno se zábavou a trhem.
