Více peněz, méně ega
Srovnáváme nesrovnatelné, míní televizní režisér Jiří Adamec. "Oscarová show či Grammy jsou určeny nejen Americe, ale celému světu, navíc jde o finále roku v daném průmyslovém oboru, jenž má v Americe obří rozměr.
Naše předávací večery jsou lokální show v tradičních a ještě menších lokálních podmínkách. I vážnost průmyslového odvětví, pro něž značí Andělé či Český lev vrchol roku, je vůči těm, s nimiž maličký český svět srovnáváme, skoro směšná. Takže peníze na prvním místě," tvrdí Adamec.
Anděl 2008 - Toxique
Grammy za rok 2009 - Lady Gaga
Ano, veškeré debaty na téma, proč naše ceremoniály pořád připomínají okresní estrádu, končí steskem, že tady na pořádnou show zkrátka nejsou peníze. Ale to je pouze půlka pravdy. Celou ji pojmenoval šéf české HBO Ondřej Zach, který českou cestu k ideálu stručně shrnul slovy "Více peněz, méně ega".
Právě HBO vysílá přenosy amerických ceremonií v čele s Oscary; ví tedy, co obnášejí kromě dolarů. Například scénář objemnější a podrobnější než Zlaté stránky, v němž má každičké slovo, záběr i reklamní předěl svou přesnou podobu a časový limit. Kdyby nebyl tajný, na FAMU by se podle něj mělo učit. Program Oscarů se navíc pečlivě zkouší, klidně šestkrát; teprve v rámci pevně daného a secvičeného rámce se může improvizovat; kromě toho jsou k dispozici "neviditelná" čtecí zařízení.
Vítězové Oscarů 2008
Český lev za rok 2009 - Kryštof Hádek
Kdo někdy pronikl do zákulisí českých ceremoniálů, zažil útlé bodové scénáře proškrtané chvatnými změnami a pár "přibližných" zkoušek, na nichž se občas zaskakuje za nepřítomné hvězdy. Že i čas znamená peníze? Dobrá, nemusíme se hned poměřovat s Oscary, které se vysílají do celého světa.
Ceny Britské filmové akademie často uvádí jediný důstojný pán ve smokinku, zpravidla herec nadaný inteligentním ostrovním vtipem. Stačí to: baví bez tanečků, ohňostrojů, žonglérů.
Naše ceremoniály trpí utkvělou představou, že musí předvést "od každého něco", takže televizní ceny předávají bůhvíproč královny krásy nebo atleti, na filmových se bubnuje či zpívá čínská opera a ty hudební věčně řeší, jestli pozvat "ulici" a hrát naživo.
Zahraniční pocty se naopak drží daného oboru a účelu. Netahají na pódium politiky, neřkuli sponzory. Neprovozují záměrné chyby, trapasy, "statečné" výpady. A na Oscarech i Grammy se vzdává sestřihem a potleskem hold zemřelým kolegům. Ano, mají na to peníze. Ale hlavně to umějí. Proč?
Pět rozdílů
Zaprvé, hlavní roli hraje tradice. Třeba Oscary letos slaví 82. ročník, Český lev teprve sedmnáctý.
Zadruhé, s tradicí souvisí řemeslo. Zvláště Amerika má v oboru jevištní i televizní zábavy nejvíce profesionálů.
Zatřetí, v cizině berou ceny vážně. Necítí potřebu je zlehčovat, zpochybňovat, relativizovat a obracet ve shazující recesi.
Začtvrté, myslí na diváky. Potřebují sledovanost, která dosáhla nejvýše před dvanácti lety díky Titaniku. Tudíž budují pořad co možná napínavě a srozumitelně – na rozdíl od českých salonních večírků pro pár spiklenců v sále spřízněných výlučným vkusem. Proto loni Oscary okouzlovaly muzikálovým číslem Hugha Jackmana a letos vedle stálic Seana Penna, Kate Winsletové či Penelope Cruzové předají ceny i herecké idoly nejmladší generace jako Zac Efron z Muzikálu ze střední či hvězdy hororové série Stmívání Kristen Stewartová a Taylor Lautner. Naopak večer vynechá vše, co z pohledu obrazovky zdržuje: nominované písně nezazní naživo, nýbrž z klipů, a děkovné projevy na scéně se zkrátí s tím, že více se mohou vítězové rozpovídat v zákulisí, odkud jejich druhé vystoupení poputuje na web. Producent Bill Mechanic považuje dlouhé děkovné seznamy za "nejnenáviděnější prvek celé show" a jeho kolega Adam Shankman slibuje, že je letos nahradí svěží taneční choreografií.
Vanessa Hudgensová a Zac Efron na přehlídce Frederick's
Z filmu Stmívání - Kristen Stewartová
Zapáté, zahraniční ceremoniály si vychovaly vysoce profesionální publikum. "Každý rok se snažíme, jenže bavit lidi z branže je nejtěžší," tvrdí pořadatel Českých lvů Petr Vachler. Má pravdu, ale na Oscarech právě lidé z branže pláčí, jásají, tleskají, reagují na každé slovo; zkrátka "hrají" podle pravidel showbyznysu, k němuž patří. Zatímco kamenné české tváře někdy jako by ceremoniálem až ostentativně pohrdaly.
Věčné kompromisy
O změny se několikrát alespoň pokusili pořadatelé hudebních Andělů, když předávací večer otevřeli "živému" publiku z ulice, které mělo vytvořit atmosféru koncertu. Ale ani to až na výjimečné momenty nikdy nefungovalo. Další z odpovědí na otázku, proč to nejde, by alespoň v případě hudebních cen totiž mohla znít: snaha vyhovět všem.
Všechny velké plány na důstojnou slavnostní show, která bude mít energii, rytmus a spád, spolehlivě rozmetá nezakrývaná snaha prodat každou vteřinu a neznámí, nezajímaví zástupci sponzorů na scéně.
Nejlépe když na pódium dorazí v kostýmku z 80. let, pokusí se o vtip a pak ve své předlouhé minutě slávy dokážou, že bez zakoktání nepřečtou ani jméno z papírku a dost možná u toho ještě zlomí rekord v počtu přepnutých televizních programů.
Problémem je také tlak hudebních nakladatelů a samotných pořadatelů, kterým je jasné, že přímý televizní přenos může dobře posloužit jako marketingový nástroj. Výsledkem je neprůhledná dramaturgie, která místo jasného názoru, jenž by s ohledem na široké televizní publikum vypíchl, roce za pozornost, zůstává ve vleku něčích přání.
Nominace na ceny Anděl - Richard Krajčo a Petr Šiška
V tomto směru svým ceremoniálům příliš nepomohli ani ostravští draci Petr Šiška a Lešek Wronka, v jejichž režii Andělé v posledních letech probíhají. Pro ilustraci: Šiška třeba začal udílet "cenu prezidenta Akademie populární hudby" a vyhrál ji projekt, který produkovala jeho vlastní agentura Petarda. Předávání zahajovala podivná formace Lewron orchestra, za kterou umělecky stojí Wronka. Velký prostor dostávali i jejich, jinak padlí svěřenci – třeba kapela Kreyson.
Důvěryhodnosti cen nepřidalo ani loňské fiasko, kdy je moderoval jeden z jejich největších favoritů – Richard Krajčo. "Jak budou vypadat Andělé, to záleží hlavně na lidech, kteří přijdou. Jestli se jako moderátoři budeme dívat do ‚zkvašenejch ksichtů‘, nebo jestli přijdou na večírek, kde se oslavuje hudba a předávají ceny," říkal tehdy Krajčo před přenosem.
Jenomže jak se tvářit, když má v roli zahraničního hudebního hosta dodat ceremoniálu luxus německá teenagerská kapela Aloha From Hell, již u nás téměř nikdo nezná, s písničkou z playbacku, která se ve vztahu k českému rozhlasovému éteru může poprávu cítit jako panna? A když se část nominovaných ze studu na předávání ani neobjeví?
Hledání důvěry
Možná největší problém tuzemských cen je, že jim věří jen málokdo – z diváků, branže a často i porotců. A mohou si za to sami organizátoři. Těžko chtít po někom veselí, když historie udílení je protkána řadou trapných momentů, rozporuplných a nevysvětlených kroků.
A třeba u Andělů samotné Akademii, která o výsledcích rozhoduje, zoufale chybějí respektované osobnosti. Z poroty se během let postupně ztratily a nakonec loni mezi rozhodujícími početně převážili zástupci obchodníků. Přes všechny snahy o inovace, o nichž pořadatelé mluví každý rok, si ani jednou nenašli čas, aby s akademiky o cenách jednali jinak, než že jim jednou ročně pošlou dopis, aby hlasovali.
Pro koho jsou ceny?"Dokud budou ceny jen podnikatelským záměrem, nebudou nikomu ku prospěchu," shrnul to před rokem Michal Horáček, který sám Akademii populární hudby několik let šéfoval |
Není si třeba dělat iluze – s kritikou za pompéznost a předpojatost prakticky ze všech stran se i ve světě potýkají všechny velké ceny. Ale když se loni proti podobě andělského ceremoniálu ozvali Tata Bojs, tedy přímo jedna z nominovaných kapel, a svou účast odmítli, dočkali se od pořadatelů místo pokusu o smířlivý dialog jen hysterické a ublížené reakce. Že prý při jejich písni v minulých ročnících klesla sledovanost... Když ceny neberou vážně akademici ani hudebníci, těžko očekávat, že je bude z obrazovky nebo v sále někdo hltat.
"Dokud budou ceny jen podnikatelským záměrem, nebudou nikomu ku prospěchu," shrnul to před rokem Michal Horáček, který sám Akademii populární hudby několik let šéfoval. Bez podobně silné osobnosti, která dokáže vybalancovat tlaky ze všech směrů a udržet příměří mezi nesmiřitelnými tábory profesionálů, umělců a obchodníků, se situace jen těžko změní.
Pocit události
Tuzemská ocenění a jejich ceremoniály jen málokdo bere s pocitem výjimečnosti události. Poznáte to i v nenápadných detailech. Ať už publikum tvoří lidé z ulice nebo jenom hvězdy, nikdo ve světě by si tak jako u nás nedovolil přijít ve vytahaném svetru, s umaštěnými vlasy nebo třeba přebírat cenu v teplákové bundě. A chybějí také památné momenty, něco, z čeho by pořadatelé tvořili mytologii a historii cen.
Hudební Brit Awards snad ani nepamatují ročník bez divácky vděčného skandálu typu frontmana kapely Pupl vystrkujícího zadek na Michaela Jacksona během písně Earth Song. Vzpomenete si snad bez většího přemýšlení na něco z historie českých cen? Na dechberoucí hudební výkon toho typu, jaký předvedla Beyoncé na letošních Grammy? Když svá hudební a filmová ocenění předává hudební stanice MTV, je toho její program plný dny a možná i týdny předtím i poté. Znovu připomínají nejlepší nebo nejhorší hudební výkony, památné reakce umělců, scénky ze zákulisí.
Zkrátka vytvářejí dojem skutečné události, na které chcete být jako divák alespoň prostřednictvím obrazovky. A soustředí se, aby v programu nechyběly momenty, které v paměti zůstanou déle než do příštího víkendu a své diváky si najdou i zpětně třeba na internetu. Protože i tak ceny získávají respekt a sledovanost.
Schválně si vyhledejte weby Českého lva, Slavíka, Thálií, Andělů, TýTý nebo Magnesie Litery. V lepším případě vás uvítá grafika a stavba stránek jako z druhé půlky 90. let. Přesně tam jako by se přemýšlení tvůrců zaseklo. Na nedostatek peněz se neschopnost využít k vytváření aury cen i tak prosté nástroje, jako je Facebook, Twitter nebo alespoň YouTube, svádět nedá.
