Po odhalení plastiky Entropa Davida Černého se nedá říct, že by české umění bylo v Bruselu v době našeho předsednictví Unii přehlíženo. Ale Entropa naštěstí není jediným uměleckým počinem, kterým se Česko v Bruselu prezentuje. Na jeho vizitce se objeví třeba i emocionální vypjatost a melancholie v malbě slavných českých malířů.
Černý: Myslel jsem, že mám evropský smysl pro humorVýtvarník David Černý, který svou skládačkou Entropa zkarikoval národní stereotypy členských národů Evropské unie, přijal pozvání k on-line rozhovoru se čtenáři iDNES.cz. "Je mi líto, že mnozí nepochopili nadsázku a ironii," svěřil se čtenářům. |
Hlavní a nejdéle trvající expozicí, jež české předsednictví doprovází, je totiž Dekadence – Bohemian Lands 1880–1914. Výstava je rozdělena do dvou prostor, a pokud lidé chtějí spatřit obě části, musí cestovat z městské radnice v Bruselu do 60 kilometrů vzdáleného Muzea Féliciena Ropse v Namuru. Ale i nedočkaví zájemci si mohou dát na čas, přehlídka totiž trvá až do 10. května.
Morbidita a chorobnost
Výstavu Dekadence připravil historik umění Otto M. Urban a české publikum ji mohlo spatřit na přelomu let 2006–2007 v pražském Obecním domě pod názvem V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích, 1880–1914. K prohlídce tehdy zval obraz chorobného ducha od Jaroslava Panušky. Troufám si říct, že šlo o jednu z tematicky nejpřitažlivějších pražských výstav posledních let, což potvrdila i vysoká návštěvnost.
Pokud by lidé znovu chtěli podléhat démonické lásce a chorobnosti ducha v dílech Josefa Váchala, Jaroslava Panušky či třeba Jana Zrzavého a nevystačí si s doprovodnou publikací, jež je stále na pultech knihkupectví k dostání, budou muset vyrazit do Belgie. Ta výstava za výlet rozhodně stojí. Přinejmenším i proto, že přináší rozšířenou podobu české verze.
Pojem dekadence (úpadek) se objevil v českém prostředí už v průběhu 80. let 19. století a vystihoval pocity umělců, kteří byli znechuceni společností. Hledajíce z ní únik si vytvářeli vlastní svět.
Ve výtvarném umění podobně jako v literatuře se dekadentní postoj projevoval zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem – ty silné emoce se přenesly do jejich tvorby. Dekadenci tedy charakterizovala chorobnost ducha a vypjatost emocí.
Jednotlivé části výstavy představují klíčová témata s dekadencí spojená: sebeanalýza prostřednictvím autoportrétů, zobrazení smrti jako východiska, láska a sexualita apod. Expozice současně sleduje chronologický vývoj dekadence v obrazech českých umělců přelomu století. Začíná etapou, jež je předznamenání dekadence – neoromantismem, který přehodnocoval romantické vidění světa.
Zastupují ji díla Maxe Pirnera nebo Jakuba Schikanedera. První vlnu dekadence v 90. letech 19. století reprezentují díla Františka Bílka či Karla Hlaváčka, ale i třeba Maxe Švabinského, Alfonse Muchy, Jana Preislera nebo Františka Kavána.
Na jejich tvorbu navazovala dekadentní díla symbolistů, tedy autorů, kteří se objevili na domácí umělecké scéně kolem roku 1905. Šlo zejména o umělce, kteří se později sdružili v Uměleckém sdružení Sursum, tedy Františka Koblihu, Jana Zrzavého, Josefa Váchala či Jana Konůpka.
Výstava české dekadence nezapomněla včlenit též tvorbu představitelů rané avantgardy, zejména díla expresionistů a kubistů. Právě tyto vazby jsou pro české prostředí typické, zejména část tvorby Emila Filly a Bohumila Kubišty tvůrčím způsobem spojovala nově poetiku dekadence s novou radikální výtvarnou formou modernismu. Opomenuta nezůstala ani umělecká fotografie – příkladná je tvorba Františka Drtikola, jež na dekadenci přímo navazovala.
Poutavá kapitola
Expozice V barvách chorobných je první výstavou, která představuje dekadenci jako ucelenou kapitolu českého umění – o tom, že jde o kapitolu více než poutavou, není pochyb.
Možná i proto, že vedle známých a uznávaných umělců tu jsou ukázky tvorby těch přehlížených umělců, jejichž díla nicméně dosahují v kontextu české dekadence značného významu – jmenujme například Jaroslava Panušku.
