Už po přečtení prvních stránek je jasné, že Patrik Girgle má atmosféru dospívání v 90. letech pod kůží. V knize nechybí zmínky o jakémsi začínajícím spisovateli Vieweghovi, kapele Lucie, dlouho očekávaném koncertu Tublatanky nebo motocyklu MZ 150.
Autor čtenáři postupně odhaluje Dušanovu duši, opatrně, skoro stejně, jako by odhaloval sám sebe. To všechno za pomoci litrů alkoholu, probdělých nocí, nekonečných flámů a stovek cigaret, které k mladickému sebeobjevování bezpochyby patří. Stejně jako fascinace ženským tělem, které je zdrojem neutuchající touhy a zvědavosti, ale později také zlomeného srdce.
Jako upuštěný balonek
Autor si jednoduše moc dobře pamatuje, jaké to bylo dospívat, a s bravurou zvládá tuto zkušenost předat dál – bez okolků a zbytečných klišé. Na rozdíl od spousty ostatních, kteří to dávno zapomněli. Koneckonců není divu, že jeho knihu do užšího výběru na cenu nominovala právě spisovatelka Petra Soukupová. Jejich knihy si jsou svou náladou podobné.
VertigoPatrik Girgle Knižní klub, 2016 |
Girglemu se však kromě zajímavého hlavního hrdiny povedlo vytvořit i silné vedlejší postavy, které budou kdekomu připomínat právě toho kamaráda z gymplu, se kterým se neviděl už mnoho let.
Hlavně tu jednu nezapomenutelnou lásku, jež visí kdesi ve vzduchu jako upuštěný balonek z poutě a s postupem času stoupá výš, až způsobuje závrať. Jedno velké vertigo, na které člověk jen tak nezapomene. Stejně jako na debut Patrika Girgleho.
