Překvapivé námluvy dramaturgie s Čechovem jsou "kompenzovány" značnou provázkovskou svobodou v přístupu k jeho textu. Divák možná zaváhá, zda to v tomto smyslu inscenátoři nepřehnali či zda dílo "četli" ze správného úhlu. Odvážné pokusy se kdysi automaticky od brněnské scény s puncem divadelních experimentátorů očekávaly. Nelze rovnou říci, že by Krobotovo pojetí Čechova bylo extravagantní nebo obrazoborecké. Spíše chvályhodná snaha uvidět Čechova neotřele místy z inscenace vzlíná až násilně a příčí se textu. Kontrastující světy zapškle pasivního profesora, který se dožaduje respektu, a mladého tvořivého doktora, jenž je ekologickým fantastou a romantickým snílkem, tvoří základní půdorys Čechovovy hry. Jinak se i v tomto autorově raném kusu dočkáte několika ubíjejících vztahů, sebevraždy, nasládle zpodobněné nudy a groteskního pohledu na společenskou i lidskou provinčnost.
Ozvláštňující prvky v inscenaci Provázků představují: romantická poezie, množství různé muziky a pestrobarevné svícení. Široká hudební škála od Mahlera, Čajkovského, Vysockého, Bulise má ve finále téměř rapovou koncovku - Puškinovy verše z Oněgina v útočně drkotavém rytmu vyzpívá herec překostýmovaný jako mladý skejtař. Před přestávkou ještě zazní bezmála rockový protestsong, který oplakává sebevražedný skon jednoho z hrdinů. Oba burácivě zpívané vstupy notně zakymácejí večerem, vedeným jinak spíše jako poklidná, čistě herecká záležitost.
K víceméně tradičním, ale paradoxně nejsilnějším okamžikům Krobotovy inscenace totiž patří právě jemně stavěná, jímavá atmosféra. V ní režie citlivě střídá melancholii s nápaditě vystrkovanou groteskou. Všechno lidské snažení je tu dvojlomně směšné i smutné, dojemné i trapné. Herci krouží kolem tiše třaskajících situací. Výtečný je Jiří Pecha jako mírně karikovaný vysloužilý bohém Ivan Orlovský, Pavel Zatloukal zase předvádí zajímavou studii nerudného hypochondra v roli profesora Serebjakova. Podivně zhrublé a vyprahlé ženství přinesla na jeviště Dita Kaplanová - profesorova mladá žena. V satirickém tónu hraje Radim Fiala svého floutkovského mladopodnikatele Želtuchina, herecky přímočarý je Roman Slovák jako duch lesa Michal Chruščov.
Krobot jedenáct aktérů strčil divákům téměř pod nos. Prosté čtvercové molo, z něhož vedou lávky do stran, je téměř bez mobiliáře a ze tří stran je těsně obklopeno publikem, které tak až fyzicky cítí šustot či povlávání kostýmů. Nápadité kostýmy Sylvy Hanákové a Alice Laškové volně citují dobu a jsou v materiálu i střizích prostoupeny módními trendy dneška. Barevné rozlišení jednotlivých dějství ve svícení (podobnou proměnou projdou odstíny šatů, ale i obsah láhve na stole!) je sice nápadité, ale pouze vnějškové. Světelné filtry ve finále sugerují strakatost, proměnlivost i četnost nálad Krobotovy inscenace. Z večera se však v jeho závěru stane pomyslný chameleon, přes jehož všemožné tóny prosvítají Čechovova témata - jak již bylo řečeno - poněkud rozpačitě.
Ozvláštňující prvky v inscenaci Provázků představují: romantická poezie, množství různé muziky a pestrobarevné svícení. Široká hudební škála od Mahlera, Čajkovského, Vysockého, Bulise má ve finále téměř rapovou koncovku - Puškinovy verše z Oněgina v útočně drkotavém rytmu vyzpívá herec překostýmovaný jako mladý skejtař. Před přestávkou ještě zazní bezmála rockový protestsong, který oplakává sebevražedný skon jednoho z hrdinů. Oba burácivě zpívané vstupy notně zakymácejí večerem, vedeným jinak spíše jako poklidná, čistě herecká záležitost.
K víceméně tradičním, ale paradoxně nejsilnějším okamžikům Krobotovy inscenace totiž patří právě jemně stavěná, jímavá atmosféra. V ní režie citlivě střídá melancholii s nápaditě vystrkovanou groteskou. Všechno lidské snažení je tu dvojlomně směšné i smutné, dojemné i trapné. Herci krouží kolem tiše třaskajících situací. Výtečný je Jiří Pecha jako mírně karikovaný vysloužilý bohém Ivan Orlovský, Pavel Zatloukal zase předvádí zajímavou studii nerudného hypochondra v roli profesora Serebjakova. Podivně zhrublé a vyprahlé ženství přinesla na jeviště Dita Kaplanová - profesorova mladá žena. V satirickém tónu hraje Radim Fiala svého floutkovského mladopodnikatele Želtuchina, herecky přímočarý je Roman Slovák jako duch lesa Michal Chruščov.
Krobot jedenáct aktérů strčil divákům téměř pod nos. Prosté čtvercové molo, z něhož vedou lávky do stran, je téměř bez mobiliáře a ze tří stran je těsně obklopeno publikem, které tak až fyzicky cítí šustot či povlávání kostýmů. Nápadité kostýmy Sylvy Hanákové a Alice Laškové volně citují dobu a jsou v materiálu i střizích prostoupeny módními trendy dneška. Barevné rozlišení jednotlivých dějství ve svícení (podobnou proměnou projdou odstíny šatů, ale i obsah láhve na stole!) je sice nápadité, ale pouze vnějškové. Světelné filtry ve finále sugerují strakatost, proměnlivost i četnost nálad Krobotovy inscenace. Z večera se však v jeho závěru stane pomyslný chameleon, přes jehož všemožné tóny prosvítají Čechovova témata - jak již bylo řečeno - poněkud rozpačitě.
|
A. P. Čechov - Duch lesa | |
| překlad a úprava | Ivo Krobot a Petr Oslzlý |
| režie | Ivo Krobot |
| dramaturgie | Petr Oslzlý |
| hudba a hudební montáž | Zdeněk Kluka |
| kostýmy | Sylva Hanáková a Alice Lašková |
| Premiéry 6. února a 8. února v Centru experimentálního divadla | |
