V roce 1942 se romance zasazená do aktuální válečné doby stala zjevením, poté získala tři Oscary - za nejlepší film, scénář, režii - a pět oscarových nominací včetně Humphreyho Bogarta v hlavní roli.
Bogart, zahořklý cynický majitel baru v marocké Casablance, jíž proudí uprchlíci před nacisty, už nic nečeká. Než vstoupí jednoho dne do jeho podniku krásná žena v podání Ingrid Bergmanové, jež pianistu požádá - Zahraj to, Same. A s melodií oživí vzpomínku na Paříž, kde s Bogartovým hrdinou prožila nádherný román, než zmizela za manželem, československým odbojářem, pro nějž teď u bývalého milence shání pomoc k útěku před gestapem.
Židé převlečení za nacisty
Nelehká volba za nelehké doby ve vypjatém milostném trojúhelníku dodnes účinkuje, přestože věcně vzato v mnohém podvádí. Údajný náš odbojář, kterého hraje Paul Henreid, nosí maďarské jméno Viktor Laszlo. Do Maroka se štáb nepodíval, točil ve Státech. Pro scénu z orientálního tržiště si půjčil kulisy krátce předtím dokončeného filmu Píseň pouště.
Nacisty představovali vesměs židovští uprchlíci před Hitlerem. A protože za války se kvůli bezpečnostním opatřením nesmělo po setmění točit na letišti, vypomohl si štáb modelem letadla, jenž ze zvolené perspektivy vyhlížel vedle lidských postav jako v reálné velikosti.
Ani obsazení s výjimkou Bogarta nebylo zprvu jisté. Uvažovalo se o Michele Morganové, jenže ta chtěla 55 tisíc dolarů, načež producent Hal B. Wallis pravil, proč by ji přeplácel, když může mít za pětadvacet tisíc Bergmanovou.
A za scénář podle neuvedené hry Všichni chodí k Rickovi - podle hrdiny se podnik jmenuje Rick's Café Américain - původně nabízeli autorům jen pět tisíc, nakonec tehdejší vedení společnosti Warner Bros. sumu zvedlo na čtyřnásobek. Vyplatilo se to mnohonásobně. Film měl takový úspěch, že herci ve svých rolích vystupovali během války i v rozhlase či jezdili za vojáky.
Na kouzlu nic nezměnilo ani pozdější přiznání Bergmanové, že se před závěrečnou scénou, kdy váhá mezi oběma muži, ptala režiséra Michaela Curtze, kterého z nich vlastně její hrdinka miluje. Dostala odpověď - Zahraj to tak nějak mezi. A málokomu vadí, že se herečka předvádí na kameru vesměs zleva - trvala na tom z přesvědčení, že z pravého profilu prý nevypadá tak dobře.
Je to svatokrádež?
Ale všechny zákulisní hry a iluze k legendě patří, ba podporují ji. I proto se zvedla vlna odporu, když producentka Cass Warnerová, pravnučka jednoho ze zakladatelů Warner Bros., přišla s nápadem natočit "dvojku".
Přesněji snímek s názvem Návrat do Casablanky, v němž se filmový syn Bergmanové a Henreida vrací do severní Afriky, aby pátral po stopě svého biologického otce čili Bogarta. Nicméně námitky o "svatokrádeži" zní ze všech stran tak zarputile, že producentka své plány na "pohled další generace" možná odloží.
Protože Casablanca, v níž zazní "Nemůžu z tebe spustit oči" nebo "Líbej mě, jako by to bylo naposled", je jen jedna. Už sedmdesát let a s trochou soudnosti i pro další roky.
