RECENZE: Carla Bruniová si zaslouží být brána jako písničkářka vážně

Celý svět zná Carlu Bruniovou jako manželku bývalého francouzského prezidenta. Čtenáři bulváru četli seznam jejích předešlých milenců a ti, kdo sledují módu, vědí o její původní profesi modelky. Přitom už léta je Bruniová především zajímavou písničkářkou a 1. dubna vydala své už čtvrté album Little French Songs.

Nicolas Sarkozy skončil v úřadě jako nepříliš oblíbený politik, obestřený skandály. To se úplně nesmyslně nyní ve Francii odráží na mediální reflexi nového alba jeho ženy. Jistě, kdo jednou vstoupí do politiky, je v ní napořád a stáhne s sebou i své nejbližší. Obecný lid si možná může zkratkovité uvažování dovolit, ale recenzenti nikoli - pokud se sama politika v umělecké tvorbě dále neodráží.

Vypořádat se s novou deskou zpěvačky, která má na kontě několik milionů prodaných nosičů (jistěže převážně ve francouzsky mluvícím světě), pouhou její fotografií, jak se to stalo v jednom francouzském časopise, je poměrně ubohé. Více zde.

Carla Bruni: Little French Songs

80 %

Vyd. Universal

Přitom už debut Bruniové Quelqu´un m´a dit (2003) jednoznačně přesvědčil o jejím talentu i citu pro dobré spolupracovníky - stejně jako anglicky nazpívané druhé album No Promises (2007) - jej produkoval slavný francouzský rocker Louis Bertignac v duchu jemného folkrocku s doteky šansonu, swingu či blues. Více zde.

Na minulé desce Comme si de rien n´était (2008) zase spolupracovala s žánrově i instrumentálně doširoka rozpaženým Dominiquem Blanc-Francardem, který z poslechu alba učinil skoro až napínavé popfolkové dobrodružství. Recenze zde.

V podobném duchu se nese i novinka Little French Songs, na které Carla Bruniová tentokrát spolupracovala se zkušenou Bénédicte Schmittovou, v jejímž portfoliu je mj. předposlední album slavné Francoise Hardyové. Dominique Blanc-Francard se objevil ve studiu jako hráč na několik nástrojů a album masteroval, čímž kontinuita zůstala zachována.

Naprostou většinu alba si napsala Bruniová sama. Výjimkou je milá coververze více než půl století starého hitu šansoniéra Charlese Treneta Douce France, který si Bruniová přeložila do mateřské italštiny jako Dolce Francia a píseň je tak jejím vyznáním současné vlasti. A otextovala si také Chopinův valčík La valse posthume. Což není její první dotek s klasikou - už na minulé desce použila motiv z Roberta Schumanna.

Bezesporu největšími potenciálním hitem desky je ale její vlastní Chez Keith et Anita, sympatický a pěkně vypointovaný žánrový obrázek o "mejdanech" s Keithem Richardsem a jeho femme fatale z konce 60. a ze 70. let Anitou Pallenbergovou.

Pouhý jeden verš o "balení jointa" se samozřejmě stal zhusta komentovaným tématem a dokonce i redaktor jinak seriózního londýnského Telegraphu byl líný si poslechnout písničku do konce, aby zjistil, že není popisem reálného zážitku a bájil cosi o zpěvaččiných divokých mejdanech se Stouny, což v jeho očích podpořil známý fakt, že jedním z jejích před-sarkozyovských milenců byl i Mick Jagger.

Album přináší ale i řadu dalších příjemných písní, třeba titulní, ve které rozkošnou francouzsko-anglickou "makarónštinou" skládá poctu všem francouzským šansoniérům, rozmlženou úvodní J´arrive a toi nebo vyznání manželovi Mon Raymond.

Carla Bruni samozřejmě není "velká zpěvačka", její projev je jakoby zastřený, vlastně polomluvený, ale neobyčejně citlivý a má v sobě silnou dávku erotiky. Její písně jsou přímočaré, ale - s pomocí přátel, producentky a výborných instrumentalistů - rafinované a hudebně vrstevnaté. Prostě okouzlující. Nikoli na jedno použití.