Letos se všichni znovu utkají od 11. do 21. května v soutěži 58. ročníku filmového festivalu, který si je tak jist svou světovostí, že už před třemi lety vypustil z názvu přívlastek mezinárodní a říká si prostě Festival de Cannes – Canneský festival.
To však neznamená, že mezi jedenadvaceti filmy hlavní soutěže nenajdeme autory méně známé.
Hned Francouz Dominik Moll, jehož film Lemming festival zahájí, byl přizván do soutěže teprve podruhé, pět let poté, co tu vzbudil pozornost jeho film Harry to s vámi myslí dobře.
Další tvůrci, například Ital Marco Tullio Giordana či Mexičan Carlos Reygadas, prošli křtem v jiných canneských sekcích. Nebo si udělali jméno na jiných festivalech jako Roberto Rodriguez, jehož film Sin City – Město hříchu, natočený ve spolupráci s autorem komiksové předlohy Frankem Millerem, je už předem považován za jednu ze senzací festivalu.
Do výběru se dostala jediná režijní prvotina, ale ani autor tohoto díla s dlouhým názvem Three Burials of Melquiades Estrada nepatří mezi nováčky ve světě filmu: je jím známý americký herec Tommy Lee Jones.
Kuriozitou soutěžní kolekce je fakt, že mezi tvůrci není jediná žena, což nedělá velkou čest domácí kinematografii, v níž jsou režisérky mimořádně početné.
Francouzská produkce je vůbec zastoupena v porovnání s jinými lety velice spoře, přičemž tvůrcem jednoho z tří děl je navíc Rakušan Michael Haneke.
Chybí také dokument i animace, což alespoň usnadní práci předsedovi poroty Emiru Kusturicovi a jeho spolupracovníkům, mezi nimiž je například herečka Salma Hayeková.
Rozhodnutí loňské poroty Quentina Tarantina vyznamenat Zlatou palmou dokument Michaela Moora Fahrenheit 9/11 sice odpovídalo protiamerickým náladám okamžiku, ale pro festival, který chce být především výkladní skříní světového hraného filmu, to nebyla nejlepší vizitka.
Zdá se ostatně, že politika nebude tentokrát nejvýraznějším tématem soutěže, i když lze předpokládat, že Jean-Pierre a Luc Dardennovi pokračují po filmech Rosetta a Syn též v nejnovějším díle Dítě v sociálním nazírání belgické a obecně západoevropské společnosti.
Fakt, že se v soutěži opět nenašlo místo pro český film, můžeme kritizovat, nicméně stejnou měrou by si mohli stěžovat tvůrci řady dalších evropských zemí. Ze sousedů Maďaři, Poláci, ale také Holanďané, Švýcaři, Španělé, Portugalci nebo skandinávské kinematografie, z nichž se v canneské soutěži pravidelně objevují jen dva prominentní dánští režiséři.
Povážlivější je, že maďarský a rumunský film, nemluvě o malé kinematografii Islandu, našly uplatnění v sekcích mimo hlavní soutěž, kam se český film rovněž nedostal a kde se najde několik titulů japonských, čínských, korejských, argentinských.
Tomu, kdo by si to vykládal jako odpor vůči našim dílům a preferování "módních" kinematografií, nelze než doporučit, aby se seznámil blíže nejen s asijskou, ale i s nejnovější produkcí zemí Latinské Ameriky.
Naštěstí už poněkolikáté pronikly do výběru programu Cinéfondation, pokládaného za líheň nových talentů, dva kratičké filmy studentů pražské FAMU: tříminutové Svědomí Jana Bohuslava a Slávek the Shit zahraničního posluchače Grímura Hakonarsona.
Svítá tedy naděje, že dospívá generace, jež bude umět držet krok s dobou a jejíž filmy se jednoho dne octnou ve vysněné soutěži Cannes, jako to svedla po oceněních na méně slavných festivalech díla Vojtěcha Jasného, Karla Kachyni a Evalda Schorma.
