Právě v novince Café Society, která vstupuje do našich kin, se však znovu ukazuje, že svou autorskou výpověď o pošetilosti citů Allen už jen opakuje v drobných obměnách a že z romantické komedie stále více vypouští zábavnou jiskřivost ve prospěch nostalgické nálady. Navíc tentokrát těká: slíbil opar Hollywoodu 30. let, kam přichází dychtivý mladík za svou životní šancí a stane se součástí (rodinného) milostného trojúhelníku, ale než Allen stačí dobový hvězdný prach továrny na sny pořádně rozvířit, přesune zhrzeného hrdinu do newyorského nočního klubu s (rodinným) gangsterským zákulisím.
Novic se srdcem na dlani v sobě nese vždy něco dojemného a jeho představitel Jesse Eisenberg vyzařuje bezbrannost, jako by vystoupil z knih Vladimíra Párala, aniž by vydíral rysy jelimánka. Steve Carell coby jeho vlivný strýc se mu v pozdním milostném poblouznění vlastně podobá, bohužel pozici slavného agenta dobových hvězd může vyjadřovat jen telefonáty s nimi. A Kristen Stewartová staví na dívčím půvabu, nikoli na ženské osudovosti, kterou jí příběh přisuzuje.
Zdroj humoru tvoří opět hlavně spojenectví víry včetně „první židovské prostitutky v dějinách“, což je mimochodem scéna natočená až překvapivě školácky. Vyprávění pozvolna plyne s příjemným hudebním podkresem a hezkými lidmi na hezkých obrázcích, nicméně pod povrchem líbivosti se vynořuje banalita, kterou už režisér neironizuje, neanalyzuje ani nestaví na hlavu, prostě jen zaznamenává.
Ač má snímek rozumnou délku staré dobré školy, tedy zhruba půldruhé hodiny, nelze říci, že by jeho filmový čas zrovna pádil. Dost pocitových okamžiků by se dalo vypustit bez náhrady, aniž by se na kronice jedné zmarněné lásky cokoli změnilo. V zajetých allenovských kolejích je sice milo, bezpečno a sladkobolno, ale jednotlivé filmy z poslední doby pak splývají v jeden; Iracionální muž, Kouzlo měsíčního svitu či Café Society zanechají stejně prchavý zážitek. S výjimkou úvahy židovské matky, co je pro syna horší úděl: být vrah, nebo křesťan.
